Petr Macinka si z Černínského paláce udělal soukromý klub, do něhož pouští novináře podle toho, jak příjemné otázky od nich očekává. Reportérka Deníku N Zdislava Pokorná požádala včas o akreditaci na ministrovu tiskovou konferenci, ministerstvo ji však odmítlo vpustit a místo věcného vysvětlení jí z oficiální adresy poslalo anonymní posměšek. Stejně dopadla také Nora Fridrichová. Ministr tím pokračuje přesně v chování, které ještě v lednu veřejně popíral. Tehdy po protestu šéfredaktorů českých médií sliboval, že jeho úřad nebude novinářům vstup na tiskové konference zakazovat. O půl roku později už ministerští zaměstnanci stojí u dveří, kontrolují seznam vhodných redakcí a nepohodlné novináře nechávají venku.
Pokorná podle Deníku N splnila podmínky, které ministerstvo pro akreditaci stanovilo. Žádost odeslala do středečních čtyř hodin odpoledne, tedy v předepsaném termínu. Z tiskového odboru přesto obdržela zamítavou odpověď bez podpisu a bez jediného věcného důvodu. „Tisková konference pro alternativní média a další konspirační blogy bude v náhradním termínu. Dáme vám vědět,“ napsal někdo z úředníků ministerstva. Nešlo o soukromý účet některého z Macinkových příznivců ani o anonymní komentář pod příspěvkem na sociální síti. Posměšek odešel z oficiální adresy českého ministerstva zahraničních věcí.
Když Pokorná slušně požádala o upřesnění, zda odpověď skutečně znamená zamítnutí akreditace, přišel další vzkaz ve stejném duchu a opět bez jména člověka, který jej odeslal. Ministerští úředníci se tak nebáli urážet novinářku jménem státní instituce, ale neměli dost odvahy připojit pod své věty vlastní podpis. Redakce se obrátila na mluvčího Adama Čörgőho, který si vyžádal dotaz e-mailem. Odpověď však neposlal. Telefon při pokusu o vysvětlení nezvedal a nereagoval ani na textovou zprávu.
Pokorná se v pátek ráno přesto dostavila do Černínského paláce. Na místě jí pracovníci odmítli vydat vstupní kartu, protože její jméno chybělo na seznamu akreditovaných. Když upozornila, že žádost zaslala řádně a včas, odkázali ji znovu na nedostupného mluvčího. Úřad tak vytvořil dokonale uzavřený kruh. Novinářka měla požádat o akreditaci, což udělala. Vysvětlení měla chtít po tiskovém odboru, který odpovídal anonymními urážkami. Další informace měl poskytnout mluvčí, jenž nereagoval. U dveří se pak ministerstvo odvolalo na seznam, který si samo sestavilo.
Macinka následně odstranil poslední pochybnost, zda šlo o trapný výstřelek některého úředníka. Na dotaz týdeníku Respekt zopakoval prakticky stejnou formulaci jako anonymní ministerský e-mail. „Paní Zdislava Pokorná bude pozvána na tiskovou konferenci pro alternativní média a konspirační blogy,“ prohlásil. Věcný důvod pro zamítnutí akreditace neuvedl. Nepopsal kapacitní omezení, bezpečnostní překážku ani porušení stanovených pravidel. Potvrdil pouze, že reportérku považuje za představitelku média, kterému nechce umožnit klást otázky na stejné akci jako ostatním redakcím.
Ministerský úřad jako nástroj osobní msty
Zamítnutí akreditace bez vysvětlení ukazuje, že Macinkovi nešlo o organizační pravidla. Šlo o redakci a konkrétní reportérku. Pokorná se dlouhodobě věnuje kauzám Filipa Turka, poslance Motoristů a vládního zmocněnce pro Green Deal. V říjnu 2025 zveřejnila starší příspěvky z jeho facebookového profilu obsahující rasistické a nenávistné výroky. Tato zjištění patřila mezi důvody, kvůli nimž prezident Petr Pavel odmítl Turka jmenovat ministrem životního prostředí. Policie se příspěvky zabývala a prověřování později odložila kvůli promlčení možného porušení zákona.
Macinkovo ministerstvo tedy nezakázalo vstup náhodné reportérce. Za dveřmi zůstala novinářka, která přinesla informace politicky ničivé pro jednoho z nejvýraznějších představitelů Motoristů. Právě tato souvislost dává rozhodnutí podobu odplaty. Ministr nemusel rozporovat konkrétní článek, předložit opravu nebo se obrátit na soud. Stačilo využít státní aparát a nepustit autorku na akci, kde by mohla klást další otázky.
Šéfredaktor Deníku N Pavel Tomášek označil postup ministerstva za nepřijatelný a nehorázný. „Je to další příklad toho, jak se Babišova vláda a ministerstva pod vedením Motoristů pokouší znemožnit práci nezávislých médií v Česku a zabránit kontrole fungování čelných vládních představitelů,“ uvedl. Zároveň slíbil, že redakci podobný zásah od další práce neodradí. „V našem odhodlání odhalovat nekalosti nejen na motoristických rezortech nám žádné takové opatření nezabrání,“ dodal.
Ministerstvo tím navíc nevytvořilo jen problém mezi Macinkou a jednou redakcí. Úředník používající oficiální e-mail rozhodoval, které médium označí za konspirační blog a kterému dovolí účast na akci člena vlády. Státní správa se přestala chovat jako profesionální instituce a převzala slovník politického boje svého šéfa. Zahraniční resort, který má zastupovat Českou republiku ve světě a pracovat s diplomatickou přesností, posílá anonymní posměšky novinářům a pak odmítá sdělit, kdo je napsal.
Pirátská poslankyně Katerina Demetrashvili oznámila písemnou interpelaci a správně se zaměřila také na odpovědnost lidí uvnitř úřadu. „Budu se ptát, kdo všechno za tímto kromě ministra stojí. Kádrovat novináře a posílat jim z oficiálního e-mailu MZV anonymní posměšky je trapné a zbabělé,“ uvedla. Předseda STAN Vít Rakušan vystihl Macinkovu politickou pózu ještě stručněji. „Ministr Macinka má jen svalnaté řeči, ale když by měl čelit nepříjemným otázkám, radši je zakáže,“ napsal.
Fridrichové žádost nejdřív smazali, pak oznámili konec akreditací
Zdislava Pokorná nebyla jediná, koho ministerstvo odmítlo. Akreditaci nedostala ani Nora Fridrichová. Její zkušenost ukázala další verzi téhož úředního pohrdání. „Mně ministerstvo zahraničí akreditaci na tiskovou konferenci ministra Macinky zamítlo rovněž. Nejprve mi přišlo oznámení, že referentka komunikace Darja Bergman mou žádost smazala, aniž by si ji přečetla. A pak mi ještě ta samá paní napsala, že uzávěrka akreditací je už uzavřena a ‚interní procesy byly zahájeny‘,“ popsala Fridrichová.
Ministerstvo tedy žádost smazalo bez přečtení a následně její autorce sdělilo, že se přihlásila pozdě. Těžko vymyslet přesnější ukázku úřadu, který nejprve vytvoří překážku a potom se na ni odvolá jako na objektivní pravidlo. Fridrichová přidala ironickou poznámku, že tentokrát alespoň nebyla označena za alternativní médium a konspirační blog jako Pokorná.
Macinka tak na jediné tiskové konferenci dokázal odmítnout dvě známé novinářky dvěma odlišnými způsoby. Jednu ministerstvo urazilo anonymním e-mailem, druhé žádost smazalo a poté oznámilo, že akreditační proces skončil. Společný zůstává výsledek: žádná z nich se před ministra nedostala.
Právě selektivní používání formálních důvodů ukazuje, že akreditační systém nesloužil k organizaci tiskové konference, ale k výběru publika. Kdyby úřad čelil omezené kapacitě, mohl stanovit jasný počet míst, pořadí přihlášených a stejné podmínky pro všechny. Kdyby žádost přišla pozdě, mohl uvést přesný čas a pravidlo. V případě Pokorné však žádný důvod nenapsal a místo něj použil politickou urážku. U Fridrichové žádost odstranil ještě před přečtením. To už není špatná komunikace. To je kádrování novinářů podle vztahu k ministrovi.
Syndikát novinářů České republiky oznámil, že se za práva novinářů postaví. „Vydáme prohlášení a oslovíme dané politiky,“ řekla jeho předsedkyně Ivana Šuláková. Reakce profesní organizace je důležitá, protože podobný postup se může snadno rozšířit. Pokud jeden ministr zjistí, že může bez následků vylučovat nepohodlné reportéry, další resorty mohou přijít se stejnou metodou. Kritické médium se označí za blog, žádost se smaže, mluvčí přestane odpovídat a ministr nakonec před vlastními příznivci prohlásí, že se jen brání dezinformacím.
V lednu sliboval přesný opak
Největší ránu Macinkově obhajobě však zasazuje jeho vlastní lednové prohlášení. Pokornou nepustil na tiskovou konferenci už tehdy, když se vyjadřoval ke sporu s prezidentem. Důvod ani tenkrát neposkytl. Na kritiku reagoval výsměšným: „No, hrozní jsme, já vím.“
Proti postupu ministerstva se následně ohradili šéfredaktoři deseti významných českých médií. Ve společném dopise vyzvali úřad, aby umožnil redakcím informovat veřejnost bez selektivních omezení. Výzvu podepsali představitelé Českého rozhlasu, Novinek.cz, Seznam Zpráv, Ekonomu, České televize, České tiskové kanceláře, Hospodářských novin, Reportéra, Práva a Respektu. Nešlo tedy o osobní protest Deníku N ani o spor několika Macinkových kritiků. Proti selekci se postavila velká část české mediální scény.
Macinka tehdy uznal, že na protestu „něco je“, a pronesl naprosto jednoznačný slib. „My určitě nebudeme zakazovat médiím chodit na naše tiskové konference. To v žádném případě. (…) Nemáme žádný restriktivní vztah k novinářům,“ tvrdil v lednu. O šest měsíců později ministerstvo stejné reportérce zamítlo akreditaci, označilo její redakci za konspirační blog a fyzicky ji nechalo před sálem.
Macinka tedy nelze omluvit tím, že netušil, jak jeho postup působí. Už v lednu dostal jasné upozornění od deseti šéfredaktorů. Veřejně slíbil nápravu a ujistil média, že žádné zákazy nepřijdou. Nynější případ proto není začátečnická chyba nového ministra ani nedorozumění tiskového odboru. Je to vědomé porušení vlastního slibu.
Jeho lednová věta dnes zní jako ukázka politického pohrdání veřejností. Ministr řekl přesný opak toho, co jeho úřad následně udělal, a zřejmě počítal s tím, že se na staré prohlášení zapomene. Jenže tentokrát existuje písemná komunikace, video od vstupu do Černínského paláce, totožná formulace úředníků i ministra a druhá odmítnutá novinářka. Macinka už nemůže ukázat na nešikovného podřízeného. Svými slovy převzal odpovědnost.
Kdo se bojí otázek, zakáže tazatele
Macinka a Motoristé si vybudovali politickou značku na řečech o svobodě slova, odporu k cenzuře a boji proti údajnému umlčování nepohodlných názorů. Jakmile však čelí novinářce, která zveřejnila materiály poškozující jejich nejznámějšího poslance, jejich pojetí svobody se rychle mění. Pokorná může psát, ale nesmí se ptát ministra. Deník N může vycházet, ale státní úřad jej může označit za konspirační blog. Fridrichová může požádat o vstup, ale referentka její e-mail smaže bez přečtení.
Ministr přitom nepředložil jediný příklad, že by Pokorná na předchozích akcích narušovala pořádek, porušovala bezpečnostní pravidla nebo bránila ostatním v práci. Vadí mu její žurnalistika. Místo odpovědi na její články proto zvolil zákaz vstupu. Přesně tak vypadá „restriktivní vztah k novinářům“, který v lednu popíral.
Tisková konference navíc není odměnou za příznivé zpravodajství. Ministr na ní nevystupuje jako soukromá osoba, ale jako člen vlády placený z veřejných peněz. Jeho úřad rozhoduje o zahraniční politice České republiky a nese odpovědnost občanům bez ohledu na to, jaké médium čtou. Novinář se na akci neakredituje proto, aby ministrovi dělal radost. Přichází klást otázky, které by občané sami položit nemohli.
Macinka tento vztah obrátil. Vystupuje, jako by ministerstvo nabízelo novinářům laskavost a on měl právo ji odebrat každému, kdo si jeho přízeň nezasloužil. Přátelská média mohou dovnitř, kritická dostanou náhradní termín mezi „konspiračními blogy“. Takové rozdělování je výhodné pro ministra, nikoli pro veřejnost. Čím pohodlnější publikum si vybere, tím menší riziko, že bude muset vysvětlovat kauzy vlastního hnutí.
Babišova vláda už proti novinářům používá stále agresivnější jazyk. Premiér obviňuje Seznam Zprávy a Novinky ze lží, Alena Schillerová mluví o „kvičení“, Aleš Juchelka vyzývá reportérku, aby se styděla. Macinka posunul útok o krok dál. Nezůstal u urážky. Použil ministerský aparát, aby konkrétní novinářky před sebe vůbec nepustil.
Nejnebezpečnější na celé věci proto není jeden anonymní e-mail, přestože už ten by byl na státním úřadě skandální. Podstatný je princip, který Macinka zavádí. Ministr si osobně určí, kdo je novinář a kdo konspirační blog. Úředníci jeho názor převedou do akreditačního seznamu. Mluvčí přestane komunikovat. Ochranka nebo pracovníci recepce zákaz vykonají. Veřejná instituce se tím mění v nástroj politické odvety.
Macinka v lednu tvrdil, že média zakazovat nebude. V červenci zakázal vstup Pokorné podruhé a Fridrichové poprvé. Když dostal příležitost svůj postup vysvětlit, zopakoval urážku z anonymního e-mailu. Ministr zahraničí tak nepředvedl sílu ani boj proti dezinformacím. Předvedl jen slabošsky ubohý strach z otázek.
