Vláda schválila návrh změn doplňkového penzijního spoření nazvaný „Lepší penzijko.“ Jde o návrh, tedy teprve bude schvalovat Parlament. A tentokrát začnu nečekaně pochvalou! Podporovat vlastní spoření lidí na stáří je podle mě správný směr.
Dlouhodobě tvrdím, že debata o důchodech nemůže být pouze o tom, kolik nám jednou zaplatí stát. Průběžný důchodový systém musí zůstat základem zabezpečení ve stáří. Vedle něj ale potřebujeme mnohem více podporovat osobní odpovědnost a vlastní finanční zajištění.
Vládní návrh přináší například snížení poplatků penzijních společností, investiční strategii zohledňující věk člověka, větší podporu spoření mladých lidí a postupné ukončení transformovaných fondů. Řadu těchto změn považuji za krok správným směrem.
Mám ale několik „ale“.
Stát má motivovat, ne všechno zaplatit
Nejsem si například jistá, zda je správnou cestou další výrazné navyšování státních příspěvků. U lidí do 30 let má podle návrhu státní příspěvek dosahovat až 40 procent jejich měsíčního vkladu oproti současným 20 procentům. Ministerstvo financí odhaduje dodatečný dopad celého balíčku na veřejné rozpočty přibližně na 1,2 miliardy korun ročně.
Podpora spoření na stáří je správná. Ale i tady bychom měli přemýšlet nad tím, kde končí motivace a kde už stát příliš velkou část osobní odpovědnosti opět přebírá na sebe.
Mně by dávalo větší smysl zvýhodňovat nejen to, kolik člověk spoří, ale také jak své peníze ve stáří použije.
Penzijko by mělo být skutečně penzijkem
Pokud si člověk během pracovního života naspoří například milion korun a v okamžiku odchodu do důchodu si celý milion vybere, samozřejmě je to jeho rozhodnutí.
Jsou to jeho peníze a tuto svobodu bych mu rozhodně nebrala. Jestliže ale stát penzijní spoření dlouhodobě podporuje z veřejných prostředků, může podle mě mnohem výrazněji motivovat ty, kteří naspořené peníze skutečně použijí jako doplněk svého starobního důchodu.
Jednorázový výběr bych tedy nezakazovala. Mnohem více bych ale zvýhodnila člověka, který si řekne: své úspory nechci vybrat najednou, budu si je nechávat vyplácet každý měsíc třeba pět, deset nebo patnáct let. Dobu čerpání si může každý zvolit podle své životní situace a podle toho se bude odvíjet i výše jeho měsíčního příjmu. Čím delší dobu bude chtít své peníze postupně čerpat, tím více bych uvažovala o zvýhodnění takového rozhodnutí.
Právě v tom totiž vidím skutečný smysl třetího pilíře. Nemá to být jen státem podporované spoření zakončené jedním velkým výběrem. Má to být další pravidelný zdroj příjmu ve stáří vedle starobního důchodu.
A co s penězi, které člověk nestihne vyčerpat?
Tady je pro mě zásadní jedna věc. Co si člověk během života naspořil, je jeho soukromý majetek.
Současný zákon samozřejmě řeší i situaci, kdy účastník penzijního spoření zemře. Podle konkrétního nastavení smlouvy a zákonných podmínek mohou být peníze vyplaceny člověku, kterého si účastník určil, nebo se příslušný nárok stane předmětem dědictví. Peníze tedy jednoduše nezmizí. A právě tady bych šla ještě dál.
Když peníze zůstanou v rodině, proč by nemohly dál sloužit na důchod?
Představme si úplně jednoduchý příklad. Manželé si celý život každý spoří na důchod. Jeden z nich zemře a na jeho penzijním spoření zůstane třeba 500 tisíc korun.
Pozůstalý manžel nebo manželka může mít podle pravidel systému na tyto peníze nárok. Já bych ale nabídla ještě jednu jednoduchou možnost.
Mohl by říct: „Tyto peníze teď nepotřebuji. Nechci si je nechat vyplatit. Přidejte je k mému vlastnímu spoření na důchod.“
A právě takové rozhodnutí bych zvýhodnila.
Peníze by zůstaly soukromým majetkem rodiny, jen by dál sloužily ke stejnému účelu. A až by druhý z manželů odešel do důchodu, mohl by díky nim zvýšit svůj pravidelný měsíční příjem.
Nikomu bych to samozřejmě nenařizovala. Kdo bude chtít peníze po zemřelém převzít, má mít tuto možnost. Kdo je ale ponechá na zabezpečení svého vlastního stáří, tomu bych nabídla výhodnější podmínky. Stát přitom nemusí vydávat další peníze jen proto, aby lidem zvyšoval příspěvky. Může také vytvářet pravidla, která motivují rodiny, aby peníze, které si samy vytvořily, dál používaly k vlastnímu zabezpečení.
Důchod není jen odpovědností státu
O důchodovém systému bychom měli konečně začít přemýšlet jako o několika zdrojích zabezpečení ve stáří. Průběžný důchodový systém musí zajistit základní příjem. Vedle něj ale mají své místo vlastní úspory, investice, majetek a samozřejmě dobrovolné penzijní spoření. Úkolem státu není převzít za člověka veškerou odpovědnost za jeho budoucnost. Jeho úkolem je vytvořit stabilní pravidla, chránit vlastnictví, podporovat dlouhodobé odpovědné chování a hlavně tato pravidla každých pár let neměnit.
Proto říkám vládnímu Lepšímu penzijku: základní směr ano.
Ale pojďme ještě dál.
Méně přemýšlejme nad tím, kolik dalších peněz má stát lidem přidat, a více nad tím, jak vytvořit systém, ve kterém se vyplatí dlouhodobě spořit. Systém, který zvýhodní člověka, když své úspory využije jako pravidelný příjem ve stáří, a který umožní, aby peníze vytvořené jednou generací mohly dál pomáhat zabezpečit vlastní rodinu.
Stát má garantovat pravidla a základní důchod. O svou životní úroveň ve stáří bychom ale měli mít možnost a také motivaci starat se sami.
To je podle mě svoboda spojená s odpovědností. A právě na ní by měl moderní důchodový systém stát.
