Ve volebním štábu ANO se v sobotu večer nejspíš místo šampaňského rozlévalo mrzení, a to pořádně veliké. Praha totiž opět nepochopila historickou příležitost projevit vděčnost Andreji Babišovi, jeho vládě a početné armádě politických marketérů, kteří občanům dlouhé týdny vysvětlovali, jak se pod vedením hnutí ANO konečně začne všechno napravovat, budovat a hlavně makat. Výsledek? Čtvrté místo za STAN, koalicí ODS a TOP 09 a Prahou sobě. Metropole si dovolila takovou drzost, že ani štědře placená stranická propagace nedokázala Babišovo hnutí dostat na stupně vítězů.
Premiér proto předstoupil před kamery a začal Pražanům vysvětlovat, co všechno jim vlastně jeho vláda platí, buduje a milostivě poskytuje. Vedle nemocnic, vysokých škol, Pražského okruhu a Invalidovny přišli na řadu novináři, nenávist, drogy, bezdomovci a žebráci na Můstku. Hotentálie tak dostala další pozoruhodnou kapitolu. Když voliči neprojeví dostatek vděčnosti, je třeba jim připomenout, kdo financuje republiku. A když ani to nepomůže, za všechno mohou Seznam Zprávy a Novinky.
Praha se zachovala k Andreji Babišovi mimořádně nevděčně. Zatímco premiér a stranický aparát zřejmě očekávali volební přízeň odpovídající významu vládního hnutí, voliči poslali ANO až na čtvrtou příčku. V politické Hotentálii, kde se státní rozpočet občas prezentuje jako předsedova velkorysá peněženka a každá dokončená stavba má být důkazem mimořádné péče vlády, jde o nepochopitelný úkaz. Pražané mají nemocnice, školy, vysoké školy, metro, silnice, památky a dokonce i Invalidovnu, ale Babišovi za to neprojevili odpovídající vděčnost u volebních uren. Premiér zanechal oslavných frází a vytáhl inventární seznam hlavního města. Politická analýza výsledku voleb dostala podobu soupisu majetku, který by mohl předčítat rozhořčený domovník nájemníkům odmítajícím zvolit ho předsedou bytového družstva.
Babiš začal téměř filozoficky a rozhodl se přítomným objasnit samotnou podstatu české metropole. „Tak si poďme říct, že co to je ta Praha? Komu patří nemocnice? Komu patří památky? Kdo bude stavět Invalidovnu? Kdo dá na to peníze? No, naše vláda. Kdo bude stavět okruh Prahy? No, ŘSD! A vysoké školy, kdo financuje? No, naše vláda. No, takže, co vlastně má Praha? Praha má své školství, má dopravu, má metro,“ poučil premiér veřejnost. Občané hlavního města tím dostali bezplatnou lekci ústavního práva, veřejných financí, památkové péče a městského hospodářství v jediném souvětí. Praha má metro. Vysoké školy financuje vláda. Nemocnice někomu patří. Památky rovněž. Ředitelství silnic a dálnic staví komunikace. Zbývá jen doplnit, komu patří Vltava, kdo platí Karlův most a zda si mohou Pražané ponechat Petřín, pokud budou ve volbách nadále takto svéhlaví.
Premiérův výklad měl pozoruhodný podtext. Stát přece financuje veřejné služby, vláda rozhoduje o rozpočtu a občan by si měl náležitě uvědomovat, kdo se o něj stará. Jenže státní rozpočet není soukromý účet Andreje Babiše, peníze nevznikají v pokladně ANO a vláda je občanům nerozdává z osobní dobročinnosti předsedy. Praha navíc není pouhým nájemcem v budově, kterou vlastní Strakova akademie. Má volené zastupitelstvo, vlastní samosprávné pravomoci, rozpočet, majetek i odpovědnost za městské služby. V Hotentálii se ovšem podobné kompetenční drobnosti mohou při výkladu volebního nevděku poněkud ztrácet. Premiér přece právě vysvětlil, že metropole má metro. Co ještě chce?
Invalidovna čeká na Andreje už od osmnáctého století
Největší pozornost si zaslouží Babišova Invalidovna. Barokní budova v pražském Karlíně totiž vznikla v letech 1731 až 1737, tedy v době, kdy českým zemím vládli Habsburkové a Babišovo hnutí ANO ještě nemělo ani okresní organizaci. Premiér přesto při výčtu vládních zásluh položil otázku, kdo bude Invalidovnu stavět. Pokud měl na mysli obnovu historické památky, zvolil pro ni poněkud velkorysé sloveso. Zatímco památkáři zpravidla rekonstruují a restaurují, předseda vlády se řečnicky vydal rovnou na stavbu. Karlínská Invalidovna by tak mohla být prvním barokním objektem, který bude mít po téměř třech stoletích svého druhého zakladatele. Stačí připevnit pamětní desku. Postaveno v osmnáctém století, politicky objeveno Andrejem Babišem v roce 2026.
Představa je to půvabná. Premiér stojí před kamerami, pražské ANO má čtvrté místo a jedním z argumentů proti nevděčným voličům se stává budova, kterou nechal v osmnáctém století vybudovat císařský dvůr. Kdyby se podobná metoda rozšířila, mohl by Babiš na další tiskové konferenci vyjmenovat Karlův most, Pražský hrad, Národní divadlo a Týnský chrám. Všechno jsou to stavby, které v metropoli stojí, stát se na jejich ochraně různými způsoby podílí a premiér by je mohl slavnostně připojit na seznam vládních dobrodiní. Pražanům by se potom předložil účet za několik století českých dějin s dovětkem, že při příštích volbách se očekává větší vděčnost.
Babišovo hospodářské pojetí vztahu mezi vládou a hlavním městem dostalo další rozměr u vysokých škol. Ty přece financuje „naše vláda“, prohlásil premiér. Naše vláda. Jako kdyby se každé ráno ve Strakově akademii otevřela Babišova osobní pokladna a z ní se jednotlivým fakultám nosily bankovky na profesorské platy, laboratoře a posluchárny. Pražské univerzity tím mohou získat nový slavnostní rituál. Před začátkem semestru akademický senát poděkuje předsedovi vlády, studenti povstanou a ve vestibulu se umístí portrét muže, který velkoryse připustil, že vysoké školy mají být financovány. Historie českého vysokého školství by se tím zjednodušila na dvě epochy. Před Babišem a za Babiše.
Pražané však ani po takto bohaté nabídce neodevzdali hnutí ANO očekávaný počet hlasů. Státní financování školství nezabralo, Invalidovna nepomohla a dokonce ani Pražský okruh se nedokázal proměnit ve volební vítězství. Premiér proto musel hledat vysvětlení, které by bylo politicky přijatelnější než obyčejná možnost, že voliči dali přednost jiným kandidátům. Babišova Hotentálie na podobné situace disponuje řešením. Za výsledkem stojí nenávist. Samozřejmě systematická a pokud možno organizovaná prostřednictvím médií.
Praha trpí nenávistí. Andrej trpí Prahou
Babiš se proto pustil do další části tiskové konference, která už měla mnohem méně společného s nemocnicemi a o poznání více s premiérovým osobním sporem s novináři. „Ohledně Prahy, já si myslim, že tady je dlouhodobě budovaná nenávist vůči mé osobě, trvale, samozřejmě, systematicky. Některé média samozřejmě i do poslední chvíle stále štvou, Seznam Zprávy, Novinky a další, ta nenávist tady je dlouhodobě budovaná,“ prohlásil Babiš. Z výsledku komunálních voleb tak vznikla další kapitola velkého mediálního spiknutí proti předsedovi vlády. Pražané nejspíš nesledují kandidáty, nehodnotí práci stran a nemají vlastní politické názory. Systematicky je někdo učí nenávidět Andreje Babiše. Kdo? Inu, Novinky, Seznam Zprávy a patrně také všichni ostatní, kteří se neopovážili zveřejnit dostatečně oslavný materiál.
Babiš ovšem neskončil u obecného obvinění. „Evidentně ta obrovská nenávist vůči mé osobě tady jako převažuje a volí se asi proti. Jinak si to ako neumim vysvětlit,“ pokračoval. Praha tím dostala novou politologickou diagnózu. V komunálních volbách se totiž podle tohoto výkladu nehlasuje ani tolik o městě, jeho správě, dopravě, bydlení či rozvoji jednotlivých čtvrtí. Hlasuje se o Andreji Babišovi. Kdo nevolí ANO, ten je zřejmě součástí obrovské nenávisti. Kdo dá hlas jiné kandidátce, projevuje nedostatečné porozumění premiérově osobě. A kdo si dovolí poslat Babišovo hnutí na čtvrté místo, ten by se měl patrně dostavit do některého z vládních vzdělávacích center k opakování přednášky o Invalidovně a státních financích.
Předseda ANO přitom v posledních týdnech stihl obvinit Novinky a Seznam Zprávy z lecčeho. Připisoval jim desítky milionů z vládních komunikačních kampaní, označoval je za šiřitele nenávisti a opakovaně se rozčiloval nad jejich zpravodajstvím. Když redakce Novinek nedávno získala od Úřadu vlády skutečná čísla reklamních výdajů, ukázalo se, že premiérem zmiňovaných 132 milionů korun pro vybraná média se ve skutečnosti smrsklo na něco přes osm milionů. V Babišově politické aritmetice však může mít každá částka několik podob a každý nepříznivý článek několik skrytých viníků. Nyní přibyl další výsledek. Praha dala ANO čtvrté místo a na tiskové konferenci se opět ozvalo obvinění novinářů. Média už zřejmě kromě manipulace se státními miliony dokážou dálkově ovládat také volební místnosti.
Představa takového spiknutí si zaslouží samostatnou kriminalistickou rekonstrukci. V redakcích Seznam Zpráv a Novinek zřejmě sedí tajné oddělení pro systematické budování nenávisti vůči premiérovi, jehož zaměstnanci po večerech obcházejí pražské domácnosti a přesvědčují obyvatele, aby při komunálních volbách hlasovali jinak, než by se Andreji Babišovi líbilo. Vedle běžného zpravodajství by muselo zvládnout řídit dopravu, komunální kandidátky, místní témata a nejlépe také počet voličů jednotlivých stran. Babišovu teorii ovšem komplikuje existence tisíců Pražanů, kteří si dokážou vytvořit politický názor bez výslovného doporučení novinářů. Pokud takoví lidé skutečně existují, hotentálský systém vysvětlování volebních výsledků se ocitá ve značných potížích.
Drogy, bezdomovci a další díl premiérovy Prahy
Jenže Andrej Babiš měl pro Prahu připravenou ještě další kapitolu. Když nestačily nemocnice, Invalidovna, vysoké školy a systematická nenávist, dostali se ke slovu bezdomovci a drogy. Premiér totiž najednou odbočil k tématu, které s volebním výsledkem ANO spojil téměř bez varování. „Já ještě k tý Praze… Drogy, bezdomovci, jo, bezdomovci, já sem o tom mluvil, no, někteří podcastery se šli z toho podělat. A když by byla ňáká budova, no tak tam přece by sme měli přemístnit ty drogové žebráky, ty bezdomovci, kteří sou na Můstku, který sou ve středu města, je to ostuda,“ rozohnil se Babiš. Metropole tím získala další mimořádně propracovaný vládní koncept. Někde se najde budova. Do budovy se přemístí lidé z ulice. Můstek bude uklizený a voličům se možná konečně otevřou oči.
Pražské bezdomovectví je nepochybně závažný sociální problém, jenže premiérova formulace jej dokázala vměstnat do několika vět o „drogových žebrácích“, které by se spíše hodily do rozčíleného hospodského monologu než do vystoupení předsedy vlády. Jako kdyby hlavním problémem lidí bez přístřeší nebyla ztráta bydlení, zdravotní potíže, závislosti či sociální vyloučení, ale především skutečnost, že je Andrej Babiš musí při návštěvě centra Prahy vidět. Řešení? Přemístit je. Kam? Do nějaké budovy. Jaké? Nějaké. Podstatné je, aby zmizeli z Můstku a zřejmě také z premiérova zorného pole. Hotentálská sociální politika tím získává přehledný návod. Nejdřív najít lidi, potom najít budovu a nakonec doufat, že tím problém přestane existovat.
Babiš si navíc neodpustil připomenout podcastery, kteří se podle něj z předchozích výroků „šli z toho podělat“. Politická debata o bezdomovectví tak dostala také gastroenterologický rozměr, bez něhož se poslední dobou některá vystoupení představitelů ANO zřejmě neobejdou. Premiér nedávno hájil podcast Sorry jako mimo jiné tvrzením o prevenci onkologických onemocnění, zatímco novináři i veřejnost řešili jeho dvojsmyslné pasáže. Nyní se objevili podcasteři, kteří se údajně „šli z toho podělat“. Ve Strakově akademii by možná stálo za úvahu zřídit samostatný odbor politické kolonoskopie, protože zdravotnické metafory se stávají poměrně výraznou součástí vládního komunikačního folkloru. Předsedou by mohl být Karel Havlíček a odborný dohled by zajistila Petra Absolonová.
Povolební brífink Hotentálie nabídl mimořádně bohatý tematický záběr. Začalo se volební porážkou v Praze, pokračovalo se nemocnicemi, státním rozpočtem, Invalidovnou a Pražským okruhem, následovala nenávist budovaná prostřednictvím Seznam Zpráv a Novinek, aby se premiér nakonec dostal k drogovým žebrákům, podcasterům a možnosti přemísťování bezdomovců do nějaké budovy. Všechno mělo jeden společný jmenovatel. Praha dostala od ANO nabídku, kterou nedokázala náležitě ocenit. A premiér měl k dispozici několik vysvětlení, proč se taková nevděčnost mohla stát, aniž by musel připustit nepříjemnou možnost, že čtvrté místo prostě odpovídá volebnímu rozhodnutí občanů.
Mrzení Hotentálie, Schillerová bez fanfár
Předseda ANO přitom nemusel smutek z volebního výsledku prožívat v politickém osamění. Na Vyškovsku se o další díl mrzeníčka postarala senátní kandidatura jihomoravského hejtmana Jana Grolicha. Proti lidoveckému předsedovi se před volbami angažovali představitelé vládního tábora, Alena Schillerová svedla vlastní komunikační bitvu a ministr Igor Červený se dokonce pokusil Grolicha ve Sněmovně poučit o senátní kampani. Výsledkem byly mimo jiné „senátorní volby“, Grulich, Kelišová v Bibli a tři otčenášky, které následně Grolich proměnil v internetovou grotesku s Panem kšiltovkou. Kandidátka ANO nakonec ve volebním souboji neuspěla a Schillerové zbylo tolik mrzeníčka, že by vystačilo i na několik dalších stranických videí.
Praha ovšem představovala pro Babišovo hnutí poněkud jiný problém. Tady nešlo všechno svést na jednoho hejtmana v kšiltovce, jedno volební video ani na ministra, který si spletl Grolicha s Grulichem. Čtvrté místo v hlavním městě znamená, že marketingové slogany, vládní funkce ani premiérova osobní popularita nestačily na lepší umístění. Stranické analytické oddělení má tedy před sebou nepříjemný úkol. Buď může zkoumat, proč voliči dali přednost STAN, koalici ODS a TOP 09 nebo Praze sobě, anebo může přijmout Babišovu sobotní teorii o systematicky budované nenávisti. Druhá varianta je nepochybně pohodlnější. Nevyžaduje totiž sebereflexi a umožňuje natočit další video o proradných novinářích.
