Jindřich Rajchl dnes opět předvedl, jak vypadá politika postavená ne na faktech, nýbrž na emocích, přehánění a systematickém přiživování nenávisti vůči vybraným skupinám. Tentokrát si za terč vzal ukrajinské uprchlíky, respektive, jak sám účelově říká, „ekonomické migranty“, a svou interpretaci reality zabalil do triumfálního statusu o tom, jak jeho příspěvek zasáhl miliony lidí. To, co by v normální debatě bylo důvodem k opatrnosti a zodpovědnosti, totiž velký dosah a vliv, Rajchl prezentuje jako důkaz vlastní pravdy a zároveň jako zbraň proti médiím, institucím i těm, kdo jeho narativ zpochybňují.
Celý jeho text stojí na jediné základní konstrukci, která je v posledních měsících v jeho komunikaci čím dál častější: vzít složitý a citlivý fenomén, tomto případě pohyb ukrajinských uprchlíků mezi Českem a Ukrajinou, a zjednodušit ho na výbušnou zkratku, která má vyvolat pobouření. Rajchl to dělá velmi přímo, když mluví o lidech, kteří „se jezdí na Velikonoce rekreovat do země, z níž uprchli z důvodu bezprostřední obavy o svůj život“, a sám k tomu dodává, že to zní absurdně. Jenže právě tohle je manipulativní jádro celého sdělení, které vytváří obraz pohodlné „rekreace“, která má v publiku vyvolat pocit nespravedlnosti a vzteku.
Tahle technika není nová. Je to klasický příklad práce s resentimentem, kdy se komplexní situace převede na jednoduchý příběh o tom, že „oni si užívají, zatímco my to platíme“. Rajchl ji ale posouvá ještě dál, protože ji okamžitě propojuje se svým dalším oblíbeným tématem – útokem na média a instituce. Nezůstává u samotného obsahu, ale chlubí se čísly, která mají dodat jeho tvrzení váhu. „Příspěvek vygeneroval téměř 3 miliony zobrazení a zasáhl přes 2 miliony unikátních uživatelů,“ píše a dodává, že díky více než deseti tisícům sdílení osloví víc lidí než Česká televize „za 7 miliard z našich daní“. Právě tady se propaganda uzavírá do kruhu. Velký dosah má sloužit jako důkaz pravdivosti sdělení, přestože ve skutečnosti říká jen to, že se obsah dobře šíří – často právě proto, že je vyhrocený, jednoduchý a emočně nabitý.
Rajchl pak pokračuje ve své dlouhodobé linii útoků na média, když tvrdí, že „přestali mít monopol na šíření informací“ a že už nemohou kontrolovat, co se dostane mezi lidi. Tohle je další typická konstrukce, která má vytvořit dojem, že existuje jakási skrytá moc, která dříve informace filtrovala, a že on je tím, kdo ji nyní „porazil“. Ve skutečnosti jde o mnohem prozaičtější věc. Sociální sítě umožňují šíření jakýchkoli sdělení bez ohledu na jejich kvalitu, ověřitelnost nebo kontext. Právě toho Rajchl využívá naplno. Ne proto, aby rozšiřoval informovanost, ale aby maximalizoval dopad sdělení, která jsou navržená tak, aby se šířila co nejrychleji.
Zvláštní kapitolu pak tvoří jeho útok na iniciativu Čeští elfové a na jejího představitele Bohumila Kartouse, stejně jako na Mikuláše Mináře. Rajchl zde přechází od obvyklé kritiky k otevřenému zpochybňování jejich práce a označuje jejich tvrzení za lživá. „Samozvaní lháři od českých elfů neustále plkali něco o tom, že většina mých interakcí je od falešných účtů z Ruska a Ukrajiny,“ píše a dodává, že jejich „externí geolokační nástroj“ je falešný. Současně tvrdí, že data z platformy Meta dokazují, že většina jeho publika pochází z Česka a Slovenska. Tady je ale potřeba být velmi opatrný. Samotná platforma sice může ukazovat geografické rozložení uživatelů, ale to nijak nevylučuje, že část interakcí může být ovlivněna koordinovaným šířením, algoritmy nebo jinými faktory. Rajchl ovšem tato data prezentuje jako definitivní důkaz, že jeho kritici lžou, a opět je používá jako součást širšího narativu o tom, že on je ten, kdo „odhaluje pravdu“.
Celý jeho status pak vrcholí typickou stylizací do role mluvčího „obyčejných lidí“. „Je mi ctí být hlasem vás všech, přátelé,“ píše a tím uzavírá kruh, který začal u vyhroceného tvrzení o uprchlících. Nejde už jen o konkrétní téma. Jde o vytvoření identity, v níž je Rajchl prezentován jako někdo, kdo stojí proti systému, médiím i „elitám“ a kdo mluví za ty, kteří se cítí přehlížení nebo frustrovaní. Právě to je důvod, proč podobné příspěvky fungují. Ne proto, že by přinášely nové informace, ale proto, že potvrzují určité emoce a postoje.
Problém je, že tahle strategie má velmi konkrétní dopady. Když politik systematicky používá jazyk, který zjednodušuje, zkresluje a zároveň cílí na konkrétní skupinu lidí, v tomto případě ukrajinské uprchlíky, nepřispívá k debatě. Přispívá k prohlubování napětí a nedůvěry. Když to dělá poslanec s vědomím, že jeho slova zasáhnou miliony lidí, nese za to i odpovědnost. Rajchl se jí ale zjevně vzdává výměnou za politický kapitál, který mu podobné výstupy přinášejí.
Jeho poslední status tak není ničím výjimečný v tom, co říká. Je výjimečný spíš v tom, jak otevřeně ukazuje, jak tento typ politiky funguje. Vezmete citlivé téma, zjednodušíte ho na výbušnou zkratku, podpoříte ho velkými čísly o dosahu, přidáte útok na média a kritiky a nakonec se stylizujete do role hlasu lidu. Je to jednoduchý vzorec. Právě proto je tak účinný a současně nebezpečný.
