Když se řekne Česká televize nebo Český rozhlas, většina lidí si vybaví zpravodajství, debaty s politiky. Možná si to ani neuvědomujeme, ale veřejnoprávní média jsou mnohem širší službou.Česká televize provozuje například dětský kanál ČT Déčko, který nabízí vzdělávací a rozvojové pořady pro děti bez tlaku reklamy. Během pandemie pomáhala statisícům školáků prostřednictvím projektu UčíTelka. Vysílá dokumentární cykly, pořady o vědě, historii, kultuře nebo občanském vzdělávání.
Pro lidi se sluchovým postižením zajišťuje titulkování a tlumočení do českého znakového jazyka.
Pro nevidomé a slabozraké nabízí audiopopis. Pravidelně se věnuje tématům života lidí s postižením, seniorů nebo pečujících rodin. Český rozhlas zase prostřednictvím svých regionálních studií přináší informace, které by se do celostátních médií často vůbec nedostaly. Stanice jako Rádio Junior se věnují dětem, Vltava kultuře a vzdělávání, Plus nabízí analytickou publicistiku, která neměří úspěch pouze počtem kliknutí.
Obě instituce vysílají pro národnostní menšiny, věnují se sociálním tématům, problematice stárnutí, péči o nemocné, zdravotní prevenci nebo duševnímu zdraví. To všechno jsou oblasti, které nejsou nejvýnosnějším produktem na mediálním trhu. Přesto jsou pro společnost důležité. A nutno dodat: Veřejnoprávní média nejsou pojistkou proti této vládě. Jsou pojistkou proti každé vládě.
Nejde jen o současnou vládu
V debatě o financování veřejnoprávních médií bychom neměli přemýšlet jen o současné politické reprezentaci. Dnes může být u moci vláda, kterou podporujeme. Za čtyři roky tam může sedět někdo úplně jiný. Právě proto vznikl systém, který odděluje financování veřejnoprávních médií od přímé závislosti na státním rozpočtu. Ne proto, že by byl dokonalý, ale proto, že omezuje možnost politiků ovlivňovat obsah prostřednictvím peněz.
Pokud se jednou vytvoří model, kdy bude rozpočet České televize a Českého rozhlasu záviset na každoročním rozhodnutí vlády a parlamentní většiny, vzniká nebezpečný precedens pro všechny budoucí vlády.
Nejde o to, zda důvěřujeme této nebo příští vládě. Jde o to, zda chceme nezávislá média na politicích anebo na svých vlastnících.
Některé věci se zavádějí jen jednou
Dalším argumentem bývá, že kdyby se systém koncesionářských poplatků zrušil, může být v budoucnu znovu obnoven.
To je velmi naivní představa. Každý politik ví, jak obtížné je zavádět novou povinnou platbu. Pokud by byly poplatky jednou zrušeny, jen málokterá budoucí vláda by měla odvahu je znovu zavést. Politická cena takového kroku by byla obrovská.
Proto nejde o rozhodnutí na jedno volební období. Jde o rozhodnutí, které může ovlivnit fungování veřejnoprávních médií na desetiletí dopředu.
Veřejnoprávní média nejsou výdaj. Jsou investice
Jako člověk pohybující se mnoho let v sociálních službách dobře vím, že některé věci nevytvářejí zisk, ale vytvářejí hodnotu zcela jiného charakteru. Stejně jako péče o seniory, podpora lidí se zdravotním postižením nebo pomoc rodinám s dětmi.
Veřejnoprávní média fungují podobně. Nejsou tu proto, aby maximalizovala sledovanost nebo zisk. Jsou tu proto, aby sloužila celé společnosti. A společnost, která rezignuje na vzdělávání dětí, podporu menšin, dostupnost informací pro lidi s handicapem nebo nezávislou kontrolu politické moci, začíná šetřit na tom nejcennějším, co má.
Na vlastní demokracii.
Veřejnoprávní média nejsou majetkem politiků, ani novinářů. Jsou majetkem veřejnosti, tedy nás všech. A veřejnost by měla velmi pozorně sledovat každý krok, který by mohl oslabit jejich nezávislost, protože jakmile o ni jednou přijdeme, velmi těžko ji budeme získávat zpět.
Ve vyspělých demokraciích nad tak závažnými tématy probíhá veřejná debata. Tady neprobíhá nic – plete si snad tato vláda demokracii s autoritářstvím?
