Eva Decroix nenechala na Petru Macinkovi ani nit suchou. Celou vládní válku o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO označila za osobní pomstu ministra zahraničí, který nedokázal překousnout porážku Motoristů ve střetu s Hradem a z české diplomacie si udělal nástroj k vyřizování účtů. Její výpad přišel ve chvíli, kdy se Macinkův plán ponížit prezidenta začal obracet proti němu. Ministr ještě před odletem shazoval Pavlův program na setkávání s přáteli, shánění pozvánek na večeře a pořizování fotografií. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan však českou hlavu státu pozval na neformální večeři lídrů a jedním krokem ukázal, že bývalého předsedu Vojenského výboru NATO nepovažuje za přebytečného člena delegace. Decroix přesně pojmenovala to, co se Babišova vláda snažila týdny zakrývat řečmi o kompetencích a koordinaci.
Bývalá ministryně spravedlnosti z ODS vystihla podstatu celé ankarské frašky jedinou větou. „Celá komedie kolem Ankary je jen msta malého mužika, co sedí na Ministerstvu zahraničí. Pane prezidente, přejeme vám šťastnou cestu a jsme rádi, že jedete,“ uvedla Decroix. Nezabývala se Macinkovou zástupnou debatou o vedení delegace ani jeho snahou vydávat prezidenta za společenského turistu. Šla přímo po motivu. Ministr zahraničí podle ní nejednal jako správce české diplomacie, ale jako uražený politik, který si přes státní aparát léčí osobní porážku. Tato interpretace odpovídá i způsobu, jakým Macinka konflikt vedl.
Jeho předodletová poznámka nebyla nešťastným vtipem ani nedorozuměním. Macinka dostal otázku na koordinaci českého vystupování a odpověděl výsměchem prezidentovi. Tvrdil, že vláda neví, s jakým programem Pavel na summit míří, přestože mezi ministerstvem zahraničí a prezidentskou kanceláří fungovala pracovní skupina. Potom bez důkazu naznačil, že Hrad v posledních dnech neřešil obsah aliančního jednání, ale „zajištění si nějakých pozvánek na večeře, na akce a tak dále“. Ministr, jehož úkolem má být koordinace, tak veřejně oznámil buď vlastní neschopnost zjistit prezidentův program, nebo ochotu existující koordinaci popřít, pokud mu to umožní hlavu státu ponížit. Ani jedna možnost nesvědčí o státníkovi. Jedna ukazuje nekompetenci, druhá malost.
Macinka své pohrdání ještě vystupňoval, když prezidentovi přidělil roli muže, který si má cestu hlavně užít. „Já myslím, že obsah toho summitu je daný. Bude přednesen za Českou republiku panem premiérem. A panu prezidentovi držíme palce, ať si to užije, setká se tam se svými přáteli a přiveze spoustu fotografií domů,“ prohlásil. Babiš měl podle něj dělat politiku, Pavel sbírat obrázky. Předseda vlády měl mluvit za republiku, prezident se bavit ve společnosti známých. Macinka se ani nepokusil pojmenovat věcný rozdíl mezi jejich postoji k programu summitu. Nepopsal spor o obranné výdaje, podporu Ukrajiny ani vztahy uvnitř Aliance. Potřeboval vytvořit jednoduchý obraz: Babiš je důležitý, Pavel se jen přišel ukázat.
Decroix tento postup nečetla jako sebevědomý výkon diplomacie, ale jako pomstu člověka, který má k dispozici ministerstvo a používá ho proti prezidentovi. Její označení „malý mužik“ nesměřovalo k Macinkově postavě ani funkci, ale k nepoměru mezi významem úřadu a úrovní jeho chování. Ministr zahraničí dostal možnost zastupovat zemi na jednom z nejdůležitějších bezpečnostních jednání a využil poslední chvíle před odletem k jedovaté poznámce o fotografiích. Místo aby spor uzavřel, ještě jej přiživil. Místo aby prezidentovu přítomnost po rozhodnutí soudu přijal jako fakt, pokusil se ji alespoň zesměšnit. Macinkova diplomacie se zredukovala na snahu přesvědčit domácí publikum, že Pavel sice odletí, ale nemá tam co dělat.
Turecký prezident tento příběh zničil bez jediného komentáře k české hádce. Pozval Pavla na neformální večeři lídrů, kde měl podle původního vládního rozvržení sedět za Českou republiku pouze Babiš v doprovodu manželky Moniky. Hostitel summitu tím ukázal, že českou hlavu státu nevnímá jako člověka, který si musí shánět náhodné společenské vstupy, ale jako partnera patřícího mezi nejvyšší představitele. Macinkova poznámka o pozvánkách se mu vrátila s přesností, jakou nedokázala zajistit žádná opoziční tisková konference. Ministr chtěl naznačit, že si Pavel hledá cestu ke stolu. Erdogan mu u stolu místo nabídl.
Decroix tak měla pro svůj výpad dokonale připravený materiál. Macinka chtěl prezidenta zmenšit, ale zmenšil především vlastní úřad. Ministr zahraničí se ocitl v situaci, kdy hostitelská země napravovala dojem vytvořený českou vládou. Zatímco Macinka mluvil o fotografiích a večeřích, turecký prezident dal Pavlovi najevo respekt. Zatímco Babišova koalice vysvětlovala, že prezident není pro české vystupování potřebný, hostitelé mu otevřeli akci vyhrazenou lídrům. Vládní strategie měla dokázat, že Pavel zůstane v Ankaře bez významu. Výsledkem byla fotografie politické malosti těch, kteří mu význam upírali.
Babiš Macinkovi dovolil zajít tak daleko, přestože podobné výroky před summitem poškozovaly především českou delegaci. Premiér těsně před cestou přiznal, že s prezidentem není v kontaktu. „Já nejsem v kontaktu s panem prezidentem,“ uvedl. Věta rozmetala vládní výklad, že Pavel zbytečně vyhrotil spor místo politického jednání. Jednání totiž vyžaduje dvě strany a jedna z nich právě veřejně oznámila, že s druhou nekomunikuje. Macinka k tomu přidal tvrzení, že ani jeho resort nezná prezidentův program. Dva nejvýznamnější vládní představitelé odpovědní za zahraniční politiku tak před odletem oznámili, že nevědí, co bude dělat hlava státu, a ještě ji za tuto údajnou neznalost zesměšňovali. „Msta malého mužika“ proto není jen přesnou střelou vypálenou Decroix za Macinkovy urážky. Popsala způsob výkonu moci.
Podobně jako Decroix četli situaci i další opoziční politici, jejich reakce však její hlavní tezi spíše doplňovaly. Danuše Nerudová označila Macinku za ministra, který škodí vlastní zemi a ukazuje neschopnost. „Hlavu státu musí na večeři lídrů pozvat turecký hostitel, který tím dává najevo respekt a úctu k našemu prezidentovi. Silný premiér by Macinku okamžitě odvolal,“ uvedla. Tím přenesla část odpovědnosti také na Babiše. Macinka si může dovolit proměnit českou diplomacii v nástroj osobní vendety jen proto, že premiér mu to dovoluje. Babiš jej nezastavil, neopravil jeho výroky a nepokusil se před odletem spor uzavřít. Potřebuje Motoristy a jejich hlasy, takže místo silného předsedy vlády působí jako člověk, který pozoruje řádění vlastního ministra a doufá, že se škody podaří připsat prezidentovi.
Tomáš Zdechovský se zaměřil na politický výsledek tohoto postupu. „Poradci Babiše a Macinky musí být úplní kreténi. Místo toho, aby se vyhnuli konfliktu s prezidentem a rozdělili si role na summitu NATO, bude teď Babiš vypadat v Ankaře jako id.ot,“ napsal. Jeho hrubý slovník odpovídal míře vládního fiaska. Babiš mohl využít Pavlovy zkušenosti z NATO, rozdělit s ním úkoly a ukázat, že česká zahraniční politika dokáže v bezpečnostních věcech mluvit srozumitelně. Zvolil Macinkovu válku. Jejím výsledkem nebylo oslabení prezidenta, ale premiér, který přiletěl do Ankary po týdnech hádek a musel sledovat, jak hostitel summitu zve Pavla mezi lídry.
Největší službu Babišovi podle Zdechovského neprokázali političtí protivníci, nýbrž jeho vlastní lidé, kteří místo promyšlené strategie zvolili zbytečný konflikt s respektovanou hlavou státu. Macinkova pomsta tak nepoškodila jen jeho. Stáhla s sebou i premiéra, který se nechal zatáhnout do sporu, v němž nemohl nic podstatného získat. Prezidentovo postavení v NATO nevzniklo rozhodnutím Babiše a nemohlo být ani jeho rozhodnutím zrušeno.
Jan Farský připomněl dopad na pověst celé země. „Jak tuhle Babišovu malost a Macinkovu pomstychtivost vyhodnotí naši spojenci? Uvidí Česko jako spolehlivější? Silnější? Ne, přesně naopak. Babiš a Macinka poškozují Česko,“ napsal. Také jeho výrok se vracel k tomu, co Decroix pojmenovala osobněji. Pomstychtivost ministra není soukromou vadou, pokud ovlivňuje českou diplomacii. Ve chvíli, kdy se promítne do složení delegace, komunikace s prezidentem a veřejných výroků před summitem, platí za ni stát. Spojenci nemusí znát každý detail domácí hádky, vidí však vládu, která nedokáže před bezpečnostním jednáním koordinovat vlastní nejvyšší představitele.
Matěj Ondřej Havel pak Macinkovi připomněl, jak směšně působí jeho snaha poučovat Pavla o významu aliančního summitu. „Jinak mimochodem připomínám loňský summit, kde prezident Pavel seděl u jednoho stolu s prezidentem Trumpem, nizozemským králem a generálním tajemníkem NATO Ruttem. Macinka tou dobou mudroval u Xavera,“ uvedl. Ministr, který prezidentovi přidělil roli sběratele fotografií, se teprve nedávno pohyboval mimo nejvyšší politiku, zatímco Pavel už zasedal s nejvýznamnějšími představiteli Aliance. Havel poté dodal, že Macinka chtěl prezidenta zesměšnit, ale zesměšnil sám sebe. Erdoganovo pozvání tuto větu změnilo z opozičního šťouchance v prostý popis výsledku.
Decroix šla mnohem dál než ostatní. Neomezila se na konstatování neschopnosti, chyby poradců nebo poškozování pověsti země. V Macinkově jednání vidí mstu. To je pro celý spor nejpřesnější výraz, protože vládní tábor nedokázal předložit věcný důvod, proč by prezidentova účast měla České republice škodit.
Úřad, na který Macinka usedl, není stranická kancelář Motoristů. Česká diplomacie nemá sloužit jako páka proti prezidentovi ani jako kulisa k odvetě za Turka. Ministr má zemi zastupovat, koordinovat její kroky a hledat způsob, jak politický spor neproměnit v mezinárodní ostudu. Macinka udělal opak. Spor vyrobil, stupňoval ho, po zásahu soudu pokračoval v urážkách a těsně před odletem prezidentovi vzkázal, aby si přivezl fotografie.
Erdogan pak Pavla pozval ke stolu lídrů a z Macinkovy jízlivosti zbyla jen připomínka, jak rychle se může malost člověka obrátit proti úřadu, který zastává. Eva Decroix už tento výsledek nemusela vysvětlovat. „Celá komedie kolem Ankary je jen msta malého mužika, co sedí na Ministerstvu zahraničí.“
