Andrej Babiš dostal jednoduchou příležitost ukázat, že člen jeho vlády nesmí používat státní úřad k vyřizování účtů s nepohodlnými médii. Petr Macinka nechal před dveřmi své tiskové konference novináře, které si v sále nepřál, a z oficiální adresy ministerstva odešel na adresu reportérky Deníku N anonymní posměšek. Premiér se však od chování svého ministra neodstřihl. Místo obrany stejných pravidel pro všechny redakce zaútočil na žurnalisty, obvinil je z manipulací, překrucování výroků a osobních útoků a postavil se na Macinkovu stranu. Miroslav Kalousek mu následně připomněl rozdíl, který Babiš po letech v nejvyšších funkcích stále odmítá přijmout: politik drží moc, novinář ji kontroluje. Kdo tuto kontrolu neunese, nemá si hledat poslušnější média, ale jiné povolání.
Premiér svůj útok otevřel tvrzením, že v poslední době slýchá stížnosti některých novinářů na slovní výpady vlády. „V poslední době poslouchám od některých novinářů nářky, že na ně prý útočíme. Opravdu?“ zeptal se Babiš. Odpověď si připravil předem. Novináře vykreslil jako skupinu, která celé roky beztrestně napadá politiky, nálepkuje je, podsouvá jim úmysly a účelově upravuje titulky. „Celé roky útočí na politiky, nálepkují je, podsouvají jim motivy, překrucují jejich výroky nebo staví titulky tak, aby co nejvíc rozdělovaly. A říkají tomu ‚nezávislá žurnalistika‘,“ prohlásil.
Taková obrana se Babišovi hodí, protože z ministra využívajícího moc státní instituce a reportérky žádající o vstup na tiskovou konferenci vytváří dvě rovnocenné strany obyčejné hádky. Jeden kritizuje druhého, oba si mají zvyknout a nikdo nemá právo mluvit o omezování médií. Jenže Macinka nenapsal ostrý komentář o práci Deníku N. Jeho ministerstvo rozhodovalo o přístupu novinářů na akci veřejného úřadu. Nešlo o výměnu názorů mezi dvěma uživateli sociální sítě, ale o použití pravomoci, kterou reportérka vůči ministrovi nemá. Babiš tento rozdíl záměrně zahlazuje. V jeho podání se novinářská kritika politika mění v útok a reakce člověka vybaveného mocí vlády v oprávněnou veřejnou kontrolu médií. Premiér proto pokračoval tvrzením, že novináři nejsou posvátnou skupinou stojící mimo hodnocení společnosti. „Novináři nejsou posvátná kasta stojící mimo veřejnou kontrolu. Každý den ovlivňují veřejné mínění, rozhodují o tom, která témata budou rezonovat a jak budou politici veřejnosti představeni. Stejně jako politici proto musí unést kritiku své práce,“ uvedl.
V této části má Babiš pravdu pouze do okamžiku, kdy slovo kritika používá jako omluvu pro omezování přístupu. Novináři samozřejmě podléhají veřejné kontrole, odpovídají za chyby, mohou čelit opravám, žalobám, polemice i ztrátě důvěry čtenářů. Kritika redakce však vypadá jinak než vyřazení reportérky ze seznamu akreditovaných. Politik může rozebrat její text, ukázat nepřesnost a žádat nápravu. Nemůže považovat tiskovou konferenci ministerstva za odměnu, kterou dostanou pouze autoři vhodných článků.
Babiš Macinku nenapomenul. Nabídl mu politické krytí
Premiérovo vyjádření přišlo v situaci, kdy se od něj čekalo jasné stanovisko k ministrovi vlastní vlády. Macinkův úřad odmítl vpustit reportérku Zdislavu Pokornou, přestože o akreditaci požádala včas. Místo vysvětlení jí ministerstvo vzkázalo, že tisková konference pro „alternativní média a další konspirační blogy“ bude v jiném termínu. Ministr pak stejnou urážku zopakoval veřejně a věcný důvod svého rozhodnutí nesdělil. Babiš mohl říct, že takový postup do státní správy nepatří a Macinku vyzvat k omluvě, požadovat rovný přístup nebo alespoň odlišit ostrou polemiku od úředního zákazu. Zvolil přesný opak. Přenesl pozornost na údajné prohřešky médií a vysvětlil, proč si novináři vládní útoky vlastně zaslouží. Tím ministrovi poskytl politické krytí. Macinka už nevypadá jako člen kabinetu, který překročil hranici, ale jako jeden z politiků oprávněně se bránících proti nepřátelským redakcím.
Premiér následně vytáhl spor kolem změny jednacího řádu vlády. „A že je za co kritizovat. Stačí si připomenout hysterii kolem technicistní změny jednacího řádu vlády. Seznam Zprávy a Novinky hned strašily omezováním demokracie, autoritářstvím. Navrch psaly prokazatelné lži. Omluva? Sebereflexe? Nula nula nic,“ zaútočil.Babiš přitom ve svém textu neukázal, které konkrétní věty obou redakcí byly prokazatelně nepravdivé, jaký důkaz je vyvrací ani jakou omluvu od médií požadoval. Označení „prokazatelné lži“ mu stačilo jako rozsudek. Stejnou metodu používá opakovaně: kritické zpravodajství dostane nálepku manipulace, autor se označí za zaujatého a věcná odpověď se může přeskočit. Publikum už ví, koho má považovat za viníka.
Babiš se zvlášť ohradil proti větě, že média kritizuje pravidelně, nevybíravě a bez dostatečného respektu k faktům. „Když si někde na těchto serverech přečtu ‚Předseda vlády média pravidelně kritizuje, často nevybíravě a s fakty si někdy hlavu neláme‘, tak to člověka pořádně pobaví,“ uvedl. Poté vytvořil vlastní verzi stejné formulace. „Stačí přehodit pár slov a hned máme přesnější popis reality: ‚Média pravidelně kritizují předsedu vlády, často nevybíravě a s fakty si někdy hlavu nelámou.‘ A osobních útoků na mě? Těch najdete na Seznamu nebo Novinkách víc než dost,“ pokračoval. Premiér tím znovu postavil rovnítko mezi držitele státní moci a média, která jeho práci hodnotí. Nelíbí se mu článek, a proto tvrdí, že novinář útočí. Novinářce se znemožní vstup na tiskovou konferenci, a předseda vlády odpoví připomínkou, že některé titulky bývají vůči politikům nevybíravé. Jedna křivda má omluvit druhou, přestože jde o zcela odlišné prostředky a následky.
Kalousek Babišovi vysvětlil rozdíl mezi mocí a kontrolou
Miroslav Kalousek se proti Babišovu výkladu postavil bez obvyklého diplomatického kroužení. Premiérův text podle něj odhaluje zásadní nepochopení vztahu mezi politikem a novinářem v demokratickém státě. „Tento text prozrazuje fatální nepochopení vztahu politik–novinář v demokratickém systému. Není to win-win. Politik reprezentuje moc, novinář reprezentuje bezmocné, kteří mají právo na kontrolu moci,“ vzkázal Babišovi.
Tato věta rozbíjí základ premiérovy obhajoby. Politik a novinář nestojí proti sobě se stejnými nástroji. Předseda vlády řídí kabinet, ovlivňuje zákony, rozpočet, personální složení úřadů a činnost státní správy. Novinář může psát, ptát se a zveřejňovat informace. Jeho moc spočívá v přesvědčivosti zjištění a důvěře publika, nikoli v možnosti někomu zamítnout akreditaci, rozhodovat o veřejných penězích nebo vydat pokyn ministerským zaměstnancům. Babiš proto nemůže své postavení zmenšit na roli jednoho kritizovaného občana. Je předsedou vlády a každé jeho slovo o konkrétních médiích má jinou váhu než komentář redaktora o premiérovi. Když dlouhodobě označuje redakce za lživé, manipulativní a nepřátelské, připravuje prostředí, v němž Macinkovo vylučování novinářů může působit jako logické pokračování boje s údajnými škůdci.
Kalousek současně nepopřel, že se média mohou dopustit nepravdy nebo manipulace. Na rozdíl od Babiše však rozlišil mezi obranou politika a zneužitím jeho převahy. „Nepravdivým osočením a manipulacím se politik může bránit, nesmí ale útočit, urážet a už vůbec nesmí omezovat. Někdy je to pro politika těžké, někdy je to i nefér. Ale je to tisíckrát lepší, než kdyby to bylo naopak,“ uvedl. Právě tato část míří přímo na Macinku i na Babišovu obhajobu. Ministr zahraničí se mohl proti textům Deníku N bránit. Mohl předložit fakta, žádat opravu nebo se obrátit na soud. Místo toho nechal reportérku za dveřmi. Premiér se mohl od takového postupu oddělit. Místo toho napsal obžalobu médií a prohlásil, že žurnalisté mají útoky snášet stejně jako politici.
Kalousek Babišovi připomněl, že nepříjemná a někdy i nespravedlivá kontrola patří k ceně, kterou politik platí za moc. „Komu se to nelíbí, ať jde dělat do novin a ne do politiky,“ vzkázal. Poté dodal, že novinářská kontrola moci může chybovat, její omezení však ohrožuje svobodu všech. „Novinářská kontrola moci není dokonalá a někdy ani není spravedlivá. Ale s jejím omezením si omezíme vlastní svobodu. A to nikdo svobodomyslný neudělá,“ uzavřel.
Premiér chce kontrolovat ty, kteří kontrolují jeho
Babiš svou argumentaci uzavřel otázkou, zda vedle politických útoků na novináře existují také novinářské útoky na politiky. „Takže jednoduchá otázka. Pokud existují politické útoky na novináře, existují také novinářské útoky na politiky?“ zeptal se. Následně slíbil, že bude pokračovat v upozorňování na manipulace, účelové zpravodajství, výroky vytržené z kontextu, polopravdy a dvojí metr. „Veřejná kontrola totiž platí i pro ty, kteří každý den kontrolují ostatní,“ prohlásil. Ano, novinář může na politika útočit, použít nepřiměřený výraz, zvolit účelový titulek nebo udělat chybu. Za takový postup nese odpovědnost před čtenáři, vedením redakce, profesními pravidly a případně soudem. Tato možnost však neospravedlňuje ministra, který si z nabídky médií vybere příjemné hosty a ostatní odkáže na údajnou tiskovou konferenci konspiračních blogů.
Babišova „veřejná kontrola kontrolorů“ navíc nevypadá jako předkládání přesných oprav a důkazů. Často se mění v soustavné zpochybňování celých redakcí. Seznam Zprávy a Novinky se v jeho projevech pravidelně objevují jako symbol nepřátelských médií. Každý jejich kritický text pak může být předem odmítnut jako pokračování kampaně, aniž se premiér vypořádá s obsahem. Takový postup má pro vládu zásadní výhodu. Pokud přesvědčí své voliče, že novinář je politický protivník, nemusí odpovídat na otázku. Stačí zaútočit na tazatele. Zjištění se promění v názor, kontrola v osobní mstu a nepříjemný článek v důkaz mediálního spiknutí. Macinka pak už pouze převede premiérův slovník do praxe: nepřátelský novinář se před ministra vůbec nedostane.
Od slov k zavřeným dveřím
Babiš útočí na média dlouhodobě. Současná situace je však závažnější tím, že slovní agresivita dostala konkrétní úřední podobu. Člen vlády nepoužil pouze ostrý výraz na sociální síti. Jeho resort odmítl akreditaci, vyřadil reportérku ze seznamu a z oficiálního e-mailu jí poslal posměšné označení. Premiér následně nevystoupil proti ministrovi, ale proti novinářům.
Tím se hranice posunula. Politická kritika médií patří k demokracii stejně jako kritika politiků. Vylučování redakcí z akcí veřejných institucí už představuje zásah do jejich práce. Babiš tento rozdíl odmítl uznat a místo něj vytvořil vyprávění o novinářské kastě, která požaduje výsadní ochranu před jakoukoli kritikou.Pokorná ani další odmítnutí novináři ovšem nežádali zákaz kritiky. Požadovali přístup na tiskovou konferenci za stejných podmínek jako ostatní. Macinka jim jej odmítl a Babiš jeho jednání nepřímo legitimizoval tvrzením, že média sama útočí a musejí snášet odvetu.Kalousek proto premiérovi nepřednášel obhajobu bezchybných novinářů. Připomněl mu základní pojistku svobodné společnosti. Kontrola vlády může být nepříjemná, ostrá a někdy nespravedlivá. Stále je bezpečnější než vláda, která si sama vybírá, kdo ji smí kontrolovat.
Andrej Babiš mohl Macinkovi nařídit, aby s novináři zacházel podle stejných pravidel a přestal používat ministerstvo jako ochranu před otázkami. Neudělal to. Místo toho sepsal další útok na Seznam Zprávy, Novinky a novinářskou profesi. Předseda vlády tím vyslal svým ministrům srozumitelnou zprávu: když zavřete dveře před nepohodlnou redakcí, premiér vás nenapomene. Vysvětlí veřejnosti, že si za to média mohou sama. Kalousek mu odpověděl stejně jasně. Politik má moc a musí snést její kontrolu. Může se bránit proti lži, nesmí však urážet, útočit a omezovat. Pakliže Andrej Babiš touží po zaměstnání, v němž bude hodnotit vládu bez povinnosti snášet novinářské otázky, bývalý ministr financí mu poradil řešení: ať jde dělat do novin a ne do politiky.
