Komunikace současného absurdního kabinetu pod taktovkou Andreje Babiše (ANO) o ekonomice je dlouhodobě nastavena tak, aby oslovovala především sociální skupiny s nižším vzděláním a slabší orientací v hospodářských souvislostech. Právě na ně míří zjednodušené slogany, zkratkovité grafy a marketingové interpretace statistik, které nahrazují skutečnou ekonomickou debatu. Inflace, dluh, deficit i rozpočtová politika jsou prezentovány v podobě hesel, která nevyžadují porozumění širším souvislostem. Výsledkem je politická strategie, nad kterou makroekonom zakroutí hlavou. Babišovy a Okamurovy interpretace jednoduchým nestaví na odbornosti, ale na dojmu, že jedno číslo v tabulce stačí jako důkaz úspěchu. V tomto prostředí se ekonomika mění v propagandistický nástroj a veřejná debata v soutěž o nejjednodušší vysvětlení pro co nejméně náročné publikum.
Když předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura triumfálně oznámil: „Díky naší vládě má Česká republika rekordně nízkou inflaci…“, a předseda vlády Andrej Babiš na sociální síti X následoval: „Nástupem Fialovy vlády prudce vzrostla inflace… a díky našim krokům inflace významně klesla,“, vnutili veřejnému diskurzu běžný politický trik: využít statistiku jako argument pro vlastní kompetenci. A přitom ignorovat, co čísla ve skutečnosti znamenají.
Babišovo chlubení se inflací přitom cílí především na voliče, kteří nemají hlubší ekonomické vzdělání. V jeho tweetu se prolíná dvě mylné předpoklady: že vláda „ovlivní“ inflaci krátkodobými kroky, a že nízké číslo automaticky znamená úspěch vlády. Obě teze však postrádají ekonomický podklad. Inflace je komplexní makroekonomický jev, který se nerodí ze spontánních vládních “výhodných rozhodnutí”, ale z dlouhodobého vývoje cen energií, služeb, potravin, bydlení a kapitálových trhů.
Vláda sice může ovlivnit některé složky cenové hladiny, ale nemůže diktovat jejich celkový směr. Přesun poplatků za obnovitelné zdroje energie ze spotřebitelů na stát krátkodobě snížil účet domácností — a tento krok se pak odrazil v oficiálních statistikách jako nižší „inflace“. Skutečný dopad je však jiný: stát místo domácností zaplatil rozdíl, přidal jej do rozpočtového deficitu a vytvořil tlak na růst veřejného dluhu. To není ekonomická výhra; to je účet, který zaplatí celé hospodářství v budoucnu.
Tento krok vláda prezentuje jako úlevu. Tomio Okamura v příspěvcích připomíná, že „zásadní roli sehrálo odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje“. Když je ale vizualizujeme do reálné ekonomiky, nevidíme, že by se energie staly levnějšími jako komodita. Vidíme, že se změnilo to, kdo je platí — stát místo spotřebitelů. A každý krok, který přenáší náklady do veřejných financí, má pozdější dopady: rostoucí úrokové zatížení, větší tlak na daně a menší prostor pro investice.
Do střetu politického narativu a ekonomické reality se vložila i europoslankyně Danuše Nerudová, která bez obalu konstatovala: „Na nejnižší lednovou inflaci vaše vláda měla přesně nulový vliv. … Přestaňte lhát, že jste občanům ulevili na cenách. Neulevili. Jen jste ty poplatky hodili na stát, zvýšili tím deficit a náklady na obsluhu státního dluhu a zadělali na další růst inflace… Jste jen ubohá továrna na lži.“
To je pointa, která se ztrácí ve zkrácených politických sloganech: inflace není dosažený cíl, který lze vyhlásit jako triumf vlády. Je to cenový proces, který má různé složky a který je ovlivněn mnoha faktory, jež politika jen částečně dokáže krátkodobě posunout. Z celkového indexu tak můžeme vyčíst propad ceny energií, ale růst cen služeb a bydlení ukazuje, že inflační tlaky zůstávají hluboké a strukturální.
Pokud se politická diskuse redukuje na „my jsme inflaci srazili“ a „oni ji vytáhli nahoru“, stát se z ekonomické reality stane marketingová kulisa. Vláda, která se snaží vyčíst čísla z tabulek jako důkaz vlastní kompetence, obchází podstatu makroekonomického fungování — strukturální tlaky, fiskální udržitelnost a dlouhodobé trendy ve spotřebitelské poptávce.
Přesun nákladů ze spotřebitelů na stát prostřednictvím odpuštění poplatků může krátkodobě upravit statistiky, ale nezmění fundamentální síly, které utvářejí cenovou hladinu: poptávku po bydlení, náklady na služby, mezdové tlaky, nabídku pracovních sil a globální cenové impulzy. Pokud se tyto faktory neřeší systémově, dochází k iluzi, nikoli k realitě.
Nehledě na formálně nízké číslo inflace se koncept „úlevy“ ukazuje jako kulisa, za kterou se skrývá rostoucí deficit, tlak na státní dluh a neřešené strukturální nerovnováhy. Zatímco vláda vníchá nižší číslo jako vítězství, veřejnost může brzy čelit dopadům vyšších úrokových sazeb, škrtů nebo daní právě kvůli financování těchto krátkodobých zásahů.
Tento způsob politické komunikace — převádět administrativní opatření do kategorie úspěchu — není neutrál. Je to signál, že se politika stává marketingem, nikoli správou státu. Inflace se tak proměnila z ekonomického fenoménu na politický argument, který slouží k vytváření iluzí o kompetenci vlády.
Zcela chybí reflexe toho, že skutečná cenová stabilita by spočívala v dlouhodobé fiskální disciplíně, podpoře produktivních investic, reformě trhu práce a řešení nedostatku bydlení — tedy ve strukturálních změnách, které ovlivní inflační tlaky v datech dlouhodobě, nikoli pouze v tabulkách statistik.
Pokud se současná vláda bude i nadále přiživovat na statistických výkyvech a prezentovat je jako vlastní ekonomické vítězství, hraje s veřejností nečestnou hru. Není to debata o inflaci. Je to debata o stylu vládnutí: zda se vláda uchyluje k reklamní rétorice typu „naše intervence, vaše úspory,“ nebo zda dokáže nabídnout skutečnou makroekonomickou strategii, která obstojí i bez krátkodobých headline čísel.
A zatímco Okamura a Babiš opakují své populistické formule, realita cen, veřejných financí a dluhu zůstává nezávislá na jejich tweetech — připravená tvrdě zasáhnout, až se statistické třpytky opět vytrousí pod tíhou ekonomických dat.
