Denis Doksanský se rozhodl, že předvede na sociálních sítích to, co dnes v okolí hnutí ANO dělá stále více zástup jeho užitečných: bránit vládní kroky ještě dřív, než se pořádně usadí jejich skutečný obsah, a přitom je prodávat jako téměř zázračný důkaz akceschopnosti kabinetu Andreje Babiše. Právě v Doksanského případě se tahle snaha změnila v mimořádně názornou ukázku toho, jak rychle se může propagandistická horlivost zvrtnout v trapas.
Doksanský totiž nevystoupil jen s obhajobou snížení spotřební daně u nafty a zastropování marží. Zároveň přišel s přepočtem, podle něhož by dnešní situace odpovídala ceně nafty 65 korun za litr v roce 2022, a přidal k tomu tradiční srovnání s Fialovou vládou, která prý reagovala až po třiaosmdesáti dnech, zatímco Babišova vláda údajně reaguje od prvního dne a již po osmatřiceti dnech sahá k zásadním krokům. Právě tím ale celou věc neposunul do roviny přesvědčivé obhajoby, nýbrž do prostoru, kde se již tradiční vládní marketing střetává s elementární matematikou, pamětí veřejnosti a s velmi živou zkušeností lidí, kteří si dobře pamatují, kolik tehdy nafta skutečně stála a jak dnes vláda nápadně couvá z mnoha věcí, které ještě nedávno sama používala jako klacek proti soupeřům.
Samotná vládní opatření přitom nejsou malá a není důvod předstírat, že jde jen o marginální kosmetiku. Kabinet skutečně rozhodl, že maximální marže obchodníků s palivy bude 2,50 koruny za litr nafty i benzinu, že spotřební daň u nafty klesne o 2,35 koruny na litr a že stát začne denně určovat maximální cenu paliv. To je velmi silný zásah do trhu, který by ještě před pár dny část vládního tábora vysvětlovala mnohem opatrněji, a který se zároveň snaží vláda prodat jako důkaz, že na rozdíl od svých předchůdců nenechává motoristy a ekonomiku napospas drahotě. Doksanský se přesně tohoto příběhu chytil a pokusil se ho dotlačit ještě o kus dál. Napsal, že snížení spotřební daně u nafty a zastropování marží bylo tématem Událostí, komentářů na ČT24 a že jak vláda slíbila, tak i učinila další kroky k řešení cen zejména nafty. Současně dodal, že jde o komplex kroků, které jsou propojeny a vyladěny tak, aby přinesly maximální efekt, a vysvětloval, že bylo nezbytné nejprve zastropovat marže, aby nepohltily snížení spotřební daně, takže se oněch 2,4 koruny promítne do cen pro řidiče a pokud by opatření platila již dnes, cena nafty by podle něj poklesla na 46,6 koruny. Již zde je vidět, jak moc se celý text snaží působit jako technická a informovaná obhajoba. Právě tahle fasáda se začala hroutit ve chvíli, kdy Doksanský přešel k politickému srovnání s rokem 2022 a začal veřejnosti podsouvat, že tehdejší situace by po přepočtu na dnešní ceny znamenala 65 korun za litr nafty.
Právě tahle cifra se stala okamžitě středem pozornosti, a to zcela právem. Ne proto, že by bylo zakázané srovnávat různé krizové momenty, inflaci nebo cenové šoky napříč lety, leč proto, že podobné srovnání musí stát na transparentní metodě, jasných datech a především na elementární poctivosti k tomu, co si lidé ještě pamatují z reálného života. Doksanský však nic takového nepředložil. Místo toho vypustil do prostoru efektní číslo, které mělo sloužit jedinému cíli: udělat z dnešní vlády rychlejšího, rozumnějšího a kompetentnějšího hráče než z vlády Petra Fialy. „Zatímco v roce 2022 tehdejší vládě trvalo 83 dnů než provedla nějaká opatření, při cenách nafty 65 Kč/L v přepočtu na dnešní ceny, vláda premiéra Andreje Babiše reaguje od prvního dne a po 38 dnech snižuje spotřební daň, zastropovala marže čerpacích stanic a každý den bude vyhlašovat maximální ceny nafty,“ propočítal Doksanský. Jenže právě sloveso „propočítal“ tady působí skoro ironicky. Veřejnost totiž hned začala dělat přesně to, co podobné politické kalkulačky nesnášejí nejvíc: ptát se, jak k tomu výpočtu vůbec došel.
Odpověď nepřišla. Nepřišla proto, že zjevně nešlo o seriózně doložený ekonomický model, ale o marketingovou konstrukci, která měla dobře vypadat v příspěvku s cílem vytvořit dojem, že Babišova vláda vlastně zasahuje ještě dříve, než se situace stane tak dramatická, jako bývala dřív. Jenže paměť veřejnosti je v tomto směru tvrdší, než by si podobní propagandisté přáli. Diskutující pod příspěvkem to poslanci patřičně dali najevo. „Nafta v přepočtu za 65? To jste napsal střízlivý?“ ptal se Jiří Fires. „Podle jaké šablony jste přepočítával tu hodnotu z 2022 na dnešní ceny?“ zajímal se Rudolf Klimt. „Ověřoval jsem si fakta: v roce 2022 nafta nestála pětašedesát korun za litr,“ připomněl Tomas Frank. Další diskutující rozvněž zapochyboval o Doksanského stavu. „Kolik jste měl promile?? Tohle by neřekl ani žák ZŠ. Máte alespoň základní vzdělání?,“ otázal se v dalším příspěvku poslance na jeho profilu nick Martin Reims. Právě v těchto reakcích leží jádro celého poslaneckého trapasu. Doksanský se nesetkal s odporem proto, že by lidé odmítali vládní opatření. Narazil proto, že přišel s číslem, k jehož původu nedokázal nabídnout přesvědčivé vysvětlení.
Celá věc by nebyla tak výbušná, kdyby šlo jen o jeden pochybný přepočet. Výbuch přišel i proto, že Doksanský se pokusil tímto číslem přikrýt mnohem širší problém. Totiž že Babišovo hnutí ještě před lety samo požadovalo v době palivové krize mnohem razantnější, okamžitější a velkorysejší zásahy, než jaké dnes jako vláda skutečně přináší. Když byl kabinet Andreje Babiše v opozici, tlačil na tehdejší vládu, aby šla do zastropování cen, do snížení DPH nebo jiných zásahů, a razil známou politickou zkratku, že Fialova vláda nechává lidi plavat. Dnes, když je u moci sám, už najednou stejné kroky vysvětluje mnohem opatrněji, některé odmítá a jiné zavádí až po týdnech monitoringu, jednání a mediálních přestřelek. Doksanský se tohle celé pokusil přebít tím, že vyrobí dramatické číslo a řekne veřejnosti: podívejte, my reagujeme dřív, než to vůbec dospěje do stavu, v jakém byla situace tehdy. Jenže právě tenhle pokus působí tak nápadně účelově, že vyvolal přesně opačný efekt.
Diskutující mu totiž nezačali vyčítat jen pochybnou matematiku, ale připomněli mu i to, že vláda sama ještě nedávno jen mluvila, natáčela videa a moralizovala o maržích, zatímco ceny dále rostly a řidiči platili čím dál víc. Markéta Lišková to Doksanskému vpálila velmi ostře, když napsala, že poslanec lže a potřebuje, aby minulá situace vypadala hůř než ta dnešní, a připomněla, že za Fialy ANO ječelo, jak by to udělalo líp a hned, zatímco dnes lidé čekají a čekají na to jejich „TOP řešení“. Zdenda Žížala si zase všiml kouzelné formulace, podle níž vláda reaguje od prvního dne po 38 dnech, a upozornil, že stejně tak i předchozí kabinet od začátku situaci monitoroval. Tohle není maličkost. To je přesný zásah do jádra Babišovské propagandy. Ta totiž vždycky pracuje s dojmem okamžité akce, i když reálně jde často o zpožděný a vynucený zásah. A Doksanský se právě tuto legendu pokusil znovu oživit.
Na celé věci je ale možná ještě zajímavější tón reakcí, kterých se mu dostalo. Nešlo totiž jen o věcné námitky. Šlo i o prudkou vlnu opovržení, zesměšnění a osobního shazování, která ukazuje, jak toxické je už dnes veřejné vnímání lidí, kteří se příliš okatě stylizují do role dvorních obhájců vládní linky. Mirek Lukášek mu bez okolků vzkázal: „Denisi, ty jsi ale b.b.“ Miroslav Kocán přidal, že je „obrrr k..ot“. Miloslav Kot napsal, že lže, jen otevře ústa. Petr Farkaš mu opakovaně nadával do k.k..ů, lhářů a blbých učitelů a připomínal mu i jeho minulost. Daniel Třešňák zase poznamenal, že tyhle nesmysly může zkoušet na voliče ANO, kteří si prý nevidí ani na špičku nosu. Tyto reakce jsou odpudivě hrubé, velmi za hranou a samy o sobě nepředstavují nic, co by stálo za obdiv. Současně přesně vypovídají o stavu veřejné debaty kolem hnutí ANO a jeho hlasatelů. Ve chvíli, kdy někdo začne příliš okatě kroutit čísly ve prospěch vládního příběhu, nečelí už jen nesouhlasu, ale velmi rychle i hlubokému pohrdání.
Do toho navíc začaly vstupovat i připomínky Doksanského vlastní minulosti, které celou věc posunuly ještě do osobnější roviny. Michal Mauler například napsal, že hnutí ANO nemá kvalitní lidi a že by člověk čekal alespoň trochu edukace od někoho, jako je Doksanský, jenže prý zapomněl, že „po.ě.ával studenty a jejich rodiče“. Filip Kadaně se pak ptal, zda je to ten samý člověk, který měl soukromou školu, kde „o.e.á.al studenty“, a Mauler mu odpověděl, že ano. Gusta Bujok mu vzkázal, že by mu možná bylo líp, když vydíral rodiče dětí ve škole. Petr Opluštil suše poznamenal, že tohle je učitel, dokonce ředitel. A Zdeněk Škaloud k tomu přidal jedovatou poznámku, že má vlastní školu a přitom je takové „střevo“. Tyhle reakce sice zdaleka nepředstavují ověřený rozbor poslancovy profesní minulosti, ale ukazují něco jiného a neméně podstatného: že Doksanský nevystupuje ve veřejném prostoru jako neutrální analytik, ale jako silně kontroverzní figura, na níž se lepí nedůvěra, pohrdání a podezření ještě dřív, než otevře ústa. Proto jeho snaha hrát si na seriózního komentátora vládních kroků působí tak neobratně.
Do celé debaty se navíc promítla i další vrstva, a tou je spor o státní Čepro, EuroOil a Robin Oil. Leoš Šťastný upozornil, že právě Čepro mezitím zdražilo naftu o 1,40 koruny za litr a že státní podnik by měl jít příkladem, ne zdražovat „úplně bezdůvodně“. Doksanský mu odpověděl, že tyto čerpací stanice patří státní organizaci Čepro a marže mají na minimální úrovni, takže pokud zdražují, je to prý důsledek růstu cen dodavatelů a světových cen. Jenže ani tady se mu nepodařilo získat převahu. Šťastný mu připomněl, že ropa se minulý týden držela na podobných úrovních jako dřív, že Tank Ono pořád drží cenu 46,9 koruny a že právě státní Čepro by mělo jít příkladem a alespoň kopírovat Ono. Filip Šefčík navíc připomněl, že Čepro a EuroOil jsou v podstatě jedna společnost, takže by snad měly vlastní firmě dávat lepší ceny než komukoli jinému. A Marek Seidl k tomu dodal, že řeči o minimálních maržích jsou jen další blábol, protože státní pumpy dlouhodobě držely vyšší ceny než některé konkurenční stanice. Tohle je mimořádně nepříjemná rovina celé vládní argumentace. Kabinet totiž navenek vystupuje jako regulátor nepřiměřených marží, ale současně nedokáže přesvědčivě vysvětlit, proč státní hráči nehrají mnohem viditelnější roli v cenovém tlaku směrem dolů.
Zde se znovu ukazuje, jak vratký je celý Doksanského pokus prodávat vládní zásah jako čisté, vyladěné a promyšlené řešení. On sám napsal, že jde o komplex kroků propojených tak, aby přinesly maximální efekt, a že za něj je to „komplexní krok v pravou chvíli, k omezení růstu cen, s ohledem na celou ekonomiku a zároveň i dostatku zásob pohonných hmot po trvání válečného konfliktu v Iránu“. Právě v těchto formulacích je slyšet ten typ stranické rétoriky, která se zoufale snaží působit odborně a státnicky, zatímco skutečný veřejný dojem je úplně jiný. Není vidět kabinet, který by od počátku přesně věděl, co dělá. Lze pozorovat vládu, která se po týdnech tlaku rozhodla sáhnout ke kombinaci opatření, již ještě nedávno obalovala mlhou monitoringu a výzev. A vedle toho jsou zde užiteční jako je Denis Doksanský, kteří se tento pozdní zásah snaží přebalit do legendy o rychlé reakci od prvního dne. To je přesně ten druh politického marketingu, který působí věrohodně jen do chvíle, než se člověk podívá na časovou osu a výroky hnutí ANO.
Na celé epizodě je mimořádně výmluvné také to, jak snadno se z údajně odborné obhajoby stalo veřejné zesměšnění. Když někdo chce působit jako ten, kdo „propočítal“ minulou krizi a dokazuje dnešní přednosti vlády, nese odpovědnost za to, že jeho čísla budou obhajitelná. Doksanský tuhle zkoušku neunesl. Tím nepoškodil jen sebe, ale i samotný pečlivě budovaný vládní příběh, který se snaží prodávat. Protože jakmile se jednou ukáže, že jeho velký přepočet na 65 korun za litr nestojí na ničem srozumitelném, a obhajitelném na základě tvrdých dat, začne se logicky drolit i důvěra v další části jeho argumentace. V tu chvíli už nestačí říct, že zastropování marží bylo nezbytné, aby nepohltily snížení spotřební daně. Nestačí ani tvrdit, že snížení DPH by nepomohlo firmám a nedopadlo by do dodavatelského řetězce. Každá další věta je pak čtena optikou člověka, který už jednou zjevně ohnul realitu, aby vyrobil politicky výhodné srovnání. Zde je podstata. Není to jen o jednom přestřeleném číslu, nýbrž to o tom, jak moc se dnešní vládní komunikace opírá o lidi, kteří jsou ochotni realitu příliš ochotně „dopočítávat“ tak, aby seděla na stranickou linku.
Doksanského příspěvek tak ve výsledku vypovídá mnohem víc o stavu dnešního tábora ANO než o samotné cenové krizi. Ukazuje prostředí, v němž se od horlivých loajalistů očekává, že budou okamžitě chválit každý krok vlády, srovnávat ho s minulostí a vyrábět z něj důkaz převahy nad předchozím kabinetem, i kdyby to znamenalo násilně ohýbat čísla, inflaci i paměť veřejnosti. Demonstruje i to, že publikum už na podobné laciné konstrukce reaguje mnohem ostřeji než dřív. Ne proto, že by odmítalo jakoukoliv vládní intervenci do trhu s palivy, nýbrž proto, že čím dál víc lidí rozpoznává, kdy se z obhajoby stává propaganda a z údajného propočtu jen další stranická pohádka. Právě v tom je Doksanského role mimořádně výmluvná. Ne jako analytika, či hlasu rozumu, leč jako člověka, který chtěl vládě pomoci, namísto toho však znovu připomněl, jak nebezpečně blízko má současná politická komunikace ke směsi přepočítané reality, loajální horlivosti a nedůvěry veřejnosti.
