Ministr obrany Jaromír Zůna dorazil do Interview ČT24 s jediným zjevně pevným zadáním: za žádnou cenu neříct, jakou roli vláda chystá prezidentu Petru Pavlovi na summitu NATO v Ankaře. Týden před vrcholným aliančním jednáním odmítl potvrdit, zda se hlava státu dostane na neformální večeři lídrů, na zasedání Severoatlantické rady, na jednu z těchto akcí, nebo ani na jednu. Místo odpovědi nabízel úřednické fráze, protokolární mlhu, řeči o strategickém nadhledu a nekonečné rozlišování toho, co Ústavní soud vládě nařídil a co jí výslovně nenařídil.
Po důrazných otázkách moderátora, na které zjevně nechtěl odpovědět přešel do arogance a obvinil ho, že je úplně mimo realitu. Zakazoval mu vstupovat do odpovědi a jednoduché otázky vydával za nepochopení složitého světa obranného plánování. Nešlo o ministra, který by nevěděl. Vláda s největší pravděpodobností dobře ví, jaké místo chce Pavlovi přidělit. Zůna pouze odmítal plán vyslovit, protože by příliš jasně ukázal, že kabinet chce prezidenta do Ankary pustit jen natolik, aby formálně vyhověl Ústavnímu soudu, ale ne natolik, aby mohl skutečně zastupovat Českou republiku.
Zůnovo vystoupení nebylo zmateným výkonem neobratného politika zaskočeného detailními dotazy. Bylo demonstrací vládní metody, která počítá s tím, že dostatečně dlouhá odpověď nahradí odpověď skutečnou a že veřejnost nakonec rezignuje na hledání smyslu v proudu vět. Ministr současně tvrdil, že program summitu je přesně daný, jednotlivé formáty jsou jasně rozepsané a protokol určuje jejich účastníky, ale vzápětí oznámil, že nikdo nedokáže říct, zda na nejdůležitějších jednáních bude prezident České republiky. Jedno z těchto tvrzení musí být nepravdivé. Buď jsou pravidla a obsazení hlavních akcí známé a vláda už ví, co Pavlovi dovolí, nebo se vše stále skutečně připravuje a Zůnovo sebevědomé poučování o přesně stanoveném programu bylo jen další clonou. Ministr se však choval, jako by rozpor neexistoval a jako by za hlupáka nebyl ten, kdo nabízí dvě vzájemně neslučitelné verze, ale divák, který si toho všimne.
Kabinet se po zásahu Ústavního soudu uchýlil k nejúčelovějšímu možnému výkladu jeho předběžného opatření. Prezident dostane akreditaci, bude uveden mezi členy české delegace a smí odletět do Turecka. Tím má být podle vlády všechno splněno. Zůna opakoval, že soud nezrušil starší usnesení kabinetu, podle něhož delegaci povede Andrej Babiš, a nenakázal vládě toto rozhodnutí změnit. Formálně uhlazená argumentace má zakrýt podstatu konfliktu. Pavel nepodal kompetenční žalobu proto, aby si mohl prohlédnout konferenční centrum, ubytovat se v hotelu a na okraji summitu absolvovat několik dvoustranných schůzek. Spor se vede o zastupování státu navenek, o vedení české výpravy a o účast na setkáních, kde sedí představitelé členských zemí NATO. Vláda si ze soudního rozhodnutí udělala povinnost vystavit prezidentovi vstupenku, ale jeho skutečnou roli dál drží pod zámkem.
Zůna tuto vládní lest ještě zvýraznil. Dokázal s jistotou říct, že vedoucím delegace bude premiér. Dokázal dlouze vysvětlovat, co všechno Ústavní soud nezrušil. Dokázal popisovat formáty večeří ministrů obrany a zahraničí. Jedinou informaci, kterou údajně neznal, představovala odpověď na to, zda česká hlava státu usedne mezi alianční lídry. „Na tuto otázku vám v tuto chvíli nikdo neodpoví, protože se to momentálně řeší,“ tvrdil. Jenže vláda se summitem zabývala, ministerstva připravují cestu, program je podle Zůny přesný a do zahájení zbýval jediný týden. Nešlo tedy o předčasný dotaz položený několik měsíců před akcí. Šlo o informaci, kterou měl člen kabinetu buď znát, nebo si její neznalost neměl dovolovat maskovat arogantním poučováním ostatních.
Neochota říct pravdu byla tím nápadnější, že odpověď mohla být triviální. Kdyby kabinet počítal s tím, že Pavel absolvuje alespoň jednu ze dvou hlavních částí summitu, mohl Zůna jednoduše potvrdit, že prezident nebude odsunut na vedlejší kolej a konkrétní rozdělení rolí se dolaďuje. Nic takového neřekl. Nedokázal vyloučit ani variantu, že Pavel nebude u neformální večeře lídrů ani při zasedání Severoatlantické rady. Místo toho se schovával za „věc jednání“, „přípravu protokolárních akcí“ a tvrzení, že summit nabízí mnohem více položek. Tím ale nevědomky odkryl nejpravděpodobnější vládní záměr: prezident má dostat doprovodný program, vlastní schůzky a slavnostní kulisu, zatímco hlavní politická jednání si ponechá Babiš. V opačném případě by nebylo co tajit.
Přesný program, o kterém ministr údajně nic neví
Absurdnost Zůnovy obrany vyvrcholila ve chvíli, kdy začal vysvětlovat, že alianční summit není neuspořádané setkání, ale má přesně vymezený program, formáty i účastníky. O několik vteřin později odmítl říct, zda se prezident dostane na jednu z hlavních akcí. „No na to vám momentálně nikdo neodpoví,“ prohlásil, ačkoli současně opakoval, že všechno je „přesně dané“. Ministr se ani nepokusil tento rozpor napravit. Jednoduše pokračoval v tónu člověka, který ostatním vysvětluje svět, zatímco ostatní údajně nechápou jeho složitost.
Takové vystupování dělá z veřejnosti hlupáky. Vláda nemůže současně tvrdit, že dodržuje pevný protokol, a odmítat prozradit výsledek, který z tohoto protokolu vyplývá. Nemůže se chlubit důkladnou přípravou a následně oznámit, že neví, kdo bude příští týden sedět za Českou republiku u hlavního stolu. Nemůže označovat prezidentovy požadavky za stupňující se, když Pavel dlouhodobě nabízí stejné kompromisní řešení: premiér si vybere jednu ze dvou vrcholných částí programu a druhou absolvuje prezident. Kabinet tento návrh ignoruje, ale svým odpůrcům podsouvá, že spor stále vyhrocují oni.
Zůna se snažil Pavlovu pozici vykreslit jako rostoucí seznam požadavků. Prezident prý nejprve chtěl na summit odjet, poté být vedoucím delegace, následně rozhodovat o jejím složení a vybírat si části programu. Takový popis má vyvolat dojem, že Hrad po každém vládním ústupku žádá něco dalšího. Ve skutečnosti jde o přirozené důsledky postavení vedoucího národní delegace a o otázky, které prezident otevíral už před předběžným opatřením. Vláda jen celé měsíce odmítala odpovědět, nechala spor dojít k Ústavnímu soudu a nyní se tváří překvapeně, že administrativní připsání Pavlova jména na seznam nevyřešilo politickou a ústavní podstatu věci.
Kompromis navržený Hradem je přitom tak jednoduchý, že jeho odmítání lze vysvětlit už jen politickou ješitností. Babiš by zastupoval vládu na části, kterou si sám zvolí, Pavel by absolvoval druhé vrcholné jednání a oba by respektovali předem dohodnutý český mandát. Nikdo by nemusel kapitulovat, nikdo by nebyl zcela odstaven a zahraniční partneři by nebyli zataženi do české domácí války. Zůna však nebyl schopen říct, proč je tato varianta pro kabinet nepřijatelná. Mluvil o třenicích, dějinném vývoji, různých politických systémech a potřebě nadhledu. Chyběla jediná věc: důvod.
Vláda navíc ráda vyzývá prezidenta k velkorysosti, sama však odmítá udělat elementární krok k dohodě. Zůna se s Pavlem setkal v den vysílání při jmenování nového náčelníka Generálního štábu Miroslava Hlaváče. Téma summitu neotevřel. Vysvětlil to krátkým programem a následným přesunem na Vítkov. Kabinet tedy zvládá přes média prezidentovi vzkazovat, že má ustoupit, nejezdit do Ankary a projevit velkorysost, ale jeho ministr obrany mu to při osobním setkání nedokáže nebo nechce říct do očí. Není nutné vést hodinovou ústavněprávní debatu, aby člen vlády vyslovil tři věty o summitu, který zaměstnává kabinet, Hrad, soud i diplomacii. Zůna to neudělal, protože vládní komunikace zjevně není určena k dohodě. Je určena pro kamery.
Stejně zbaběle odmítl doporučit schůzku Babiše s Pavlem. Ministr obrany, člen delegace a člověk, který má nést odpovědnost za českou obrannou politiku, se schoval za tvrzení, že jde o rozhodnutí obou ústavních činitelů. Sám prý není osobou, která by měla jednu stranu motivovat k jednacímu stolu. Jako by na výsledku nezáleželo ministerstvu obrany, české diplomacii ani zemi, jejíž představitelé míří na jeden z nejdůležitějších summitů posledních let. Zůna měl možnost říct, že premiér a prezident spolu mají mluvit. Nedokázal ani to. Kabinet má podle něj svou pozici prodiskutovanou, a to zřejmě stačí. Hrad se může přizpůsobit.
Z trvalého principu se za jediný den stala nabídka na příští rok
Další vládní podvod odhalil rozpor mezi Zůnovým nedělním vystoupením a Babišovou pondělní tiskovou konferencí. Ministr obrany nejprve sebevědomě oznámil, že nastal čas změnit českou praxi a že stát má na summitech NATO napříště zastupovat premiér. Odvolával se na parlamentní systém, politickou odpovědnost vlády a většinové chování členských zemí. Nešlo podle něj o jednorázovou reakci na Petra Pavla, ale o údajně potřebnou institucionální změnu platnou také do budoucna.
O pouhý den později Babiš ujistil veřejnost, že vláda nemá problém s tím, aby Českou republiku na summitu NATO v roce 2027 zastupoval prezident. Velký ústavní princip tak vydržel přibližně čtyřiadvacet hodin. Z pravidla pro všechny budoucí summity se stala překážka platná pouze letos, kdy na Hradě sedí Petr Pavel a předsedou vlády je Andrej Babiš. Zůna tento obrat označil za kompromis, aniž vysvětlil, jak může premiér jako gesto dobré vůle nabídnout něco, co ministr ještě předchozí den považoval za nesprávný a překonaný model.
Jednoduché konstatování, že jeho nedělní výrok už neplatí, ministr odmítl. Odpověď rozpustil v řečech o významu České republiky, bezpečnosti, mezinárodních krizích a nutnosti dívat se za horizont. Přidal okřídlenou větu, že stratég se nedívá na válku, ale na mír, který následuje. Tato slovní výzdoba nebyla ničím jiným než útěkem od zřejmého rozporu. Vláda buď chce trvale změnit systém zastupování, a pak Babišova nabídka na rok 2027 popírá její vlastní údajný princip, nebo žádný dlouhodobý princip nemá a pouze letos hledá záminku, jak odstavit Pavla. Druhá možnost odpovídá faktům podstatně lépe.
Česká praxe navíc dávno ukázala, že společná účast prezidenta a premiéra nemusí vytvářet žádný problém. Václav Havel, Václav Klaus, Vladimír Špidla, Mirek Topolánek ani Petr Nečas nepotřebovali kompetenční žalobu, aby se dohodli, kdo povede výpravu, kdo představí vládní pozici a kdo absolvuje jednotlivé části programu. Mirek Topolánek připomněl summit v Bukurešti, kde se členové delegace politicky ani osobně nemuseli, přesto prezident zůstal hlavou výpravy a premiér prezentoval stanovisko vlády. Zůna na tento konkrétní příklad reagoval rozpravou o tom, kolik jiných zemí používalo stejný model.
Jenže českou Ústavu neurčuje většinový zvyk v jiných státech NATO. Stejně jako českou ústavní praxi neurčuje Zůnův osobní dojem, že se demokratické instituce už dostatečně „etablovaly“ a nastal čas na změnu. Jestli kabinet považuje dlouhodobé uspořádání za chybné, má předložit jasnou koncepci, zahájit odbornou debatu a nastavit pravidla pro budoucnost. Nemá je měnit týden před summitem v otevřeném konfliktu s konkrétním prezidentem a následně tvrdit, že nejde o politickou mstu, ale o dozrání české demokracie.
Arogance nastoupila, když fráze přestaly stačit
Zůnovu bezradnost doprovázela povýšenost člověka, který považuje nepříjemnou otázku za důkaz neznalosti tazatele. Nejvýrazněji se to ukázalo při debatě o českých obranných výdajích. Končící náčelník Generálního štábu Karel Řehka upozornil, že spojenci považují český přístup k dvouprocentní hranici za nesrozumitelný. Země neplní ani úroveň stanovenou českým zákonem, Babiš přiznává, že ji letos nesplní, a vláda současně míří na summit, kde se bude mluvit o dalších závazcích.
Zůna nejprve zjišťoval, kdo výroky pronesl, a poté moderátorovi oznámil, že je „úplně mimo realitu toho summitu“. Když se novinář pokusil vrátit debatu k původní otázce, ministr ho okřikl slovy: „Ne, nemůžete mi do toho vstupovat.“ Tak nevystupoval odborník, který opravuje chybný údaj. Tak vystupoval politik, jenž ztrácí kontrolu nad odpovědí a snaží se získat převahu silou tónu.
Zůna následně vysvětloval, že se na summitech jednotlivé země veřejně nejmenují a Česká republika na posledním jednání ministrů obrany nezazněla. Z neplnění závazku udělal problém, který údajně neexistuje, protože nás nikdo nahlas nepokárá. „Protože se nás nikdo nebude ptát na to, jak ho budeme obhajovat,“ prohlásil. Český ministr obrany tak nabídl pozoruhodnou definici spojenecké odpovědnosti: jestli se nikdo veřejně nezeptá, není co vysvětlovat.
Následovala další dávka povýšených frází. Zůna se označil za člověka „z fyzického světa“, který na podobné diskuse nenaskakuje a zajímá ho věcnost, profesionalita, fakta a věda. Dvouprocentní závazek však není virtuální dojem vytvořený televizním studiem. Je to číslo. Česká republika ho neplní. Vláda to ví, spojenci to vědí a alianční dokumenty to zachycují. Ministr může mluvit o plánovacích cyklech, horizontech roku 2035 a metodice NATO, ale z rozpočtu tím chybějící peníze nevykouzlí. Jeho „fyzický svět“ narazil na fyzickou realitu státních výdajů.
Stejný trik používal Zůna po celé vysílání. Nepříjemnou otázku prohlásil za příliš zjednodušující, přidal komplikovaný výklad a tvářil se, že odpověděl. Kde bude prezident? Je to složitá věc protokolu. Platí ještě nedělní vládní postoj? Je nutné hledět za horizont. Měl by se Babiš sejít s Pavlem? Ministr nebude nikoho motivovat. Jak vláda obhájí neplnění dvou procent? Nikdo se jí nezeptá. Ve všech případech chyběla odpověď, nikoli slova.
Zůna nedělal z diváků a moderátora blbce tím, že by jednou použil komplikovanou formulaci nebo se v jednom detailu přeřekl. Dělal to soustavně. Tvrdil dvě protichůdné věci, odmítal přijmout jejich rozpor, otázky označoval za zjednodušující a vlastní úhyby vydával za odbornou hloubku. Když už výklad nestačil, nastoupilo okřikování a povýšené poučování o realitě, které ostatní údajně nerozumějí.
Vládní plán se přitom z mlhy rýsuje docela jasně. Pavel bude akreditován, poletí vlastním letadlem, dostane doprovod a bude si moci domluvit schůzky. Babiš zůstane vedoucím delegace a kabinet si ponechá kontrolu nad hlavními formáty. Jestli prezident dostane jednu z nich, vláda to zatím odmítá potvrdit. Jestli nedostane ani jednu, bude moci tvrdit, že mu v účasti nebránila, protože do Ankary přece přiletěl. Tak se dá rozhodnutí Ústavního soudu splnit na papíře a obejít v politické realitě.
Jaromír Zůna měl tento plán obhájit, ale neodvážil se ho vyslovit. Týden před summitem tedy veřejnost stále neví, zda prezident České republiky usedne mezi alianční lídry. Ministr obrany to téměř jistě ví lépe, než předstíral. Jeho arogantní mlžení nebylo projevem nejistoty, ale snahou nechat si otevřená zadní vrátka a současně přesvědčit diváky, že chyba je v jejich nechápavosti. Nebyla. Otázka byla jednoduchá. Jen odpověď se ministrovi nehodila.
