Andrej Babiš neumí vládnout bez nepřítele. Bez něj by totiž musel vysvětlovat vlastní rozhodnutí, plnit sliby a nést odpovědnost za koalici, kterou sestavil. Dokud seděl ve Strakově akademii Petr Fiala, mohl na něj z opozice svádět vysoké ceny, dluhy, daně, nespokojenost, nervozitu i počasí. Jenže z poraženého politického soka nelze donekonečna vyrábět hlavní příčinu všeho zlého, zvlášť když už stát řídí někdo jiný. Babiš proto potřeboval nového viníka, dostatečně viditelného, politicky silného a současně nezávislého na jeho vůli. Našel ho na Hradě.
Petr Pavel se v propagandě ANO, SPD a Motoristů změnil z prezidenta republiky v údajného opozičního vůdce, rozvraceče, vojáka neschopného politického jednání a člověka, který má svou účastí na summitu NATO poškozovat zemi. Vláda si nepřítele nevytvořila proto, že by Pavel překročil své pravomoci. Vytvořila si ho proto, že se odmítl podřídit lidem, kteří považují výsledek voleb za vlastnický list k České republice.
Babišova válka s prezidentem je plná uraženého ega, osobních účtů a koaličního vydírání než státnického uvažování. Premiér si nese dvě hlavní křivdy. Pavel po něm před jmenováním předsedou vlády požadoval, aby veřejnosti vysvětlil řešení střetu zájmů. Nezakázal mu sestavit kabinet, neodepřel mu funkci a nevymyslel žádnou ponižující podmínku. Chtěl, aby člověk usilující o nejmocnější vládní post objasnil problém, který se roky týká jeho politické moci, ekonomických vazeb a veřejných peněz. Babiš podmínku splnil a premiérem se stal, přesto si z celé záležitosti odnesl pocit, že ho prezident nepřijatelně kontroloval. V jeho pojetí státu totiž střet zájmů není okolností, kterou má vysvětlovat politik. Je to nezdvořilá otázka, kterou by si instituce vůči vítězi voleb vůbec neměla dovolit.
Druhou a pro Motoristy mnohem bolestivější křivdou se stalo odmítnutí Filipa Turka ve vládě. Pavel nepřijal představu, že musí automaticky jmenovat každého člověka, kterého mu koaliční strana pošle, a Motoristé z toho udělali osobní vendetu. Petr Macinka začal konflikt s Hradem stupňovat, mluvil o extrémní kohabitaci a podle zveřejněných informací spojoval Turkovu ministerskou budoucnost také s ochotou nechat prezidenta odjet na summit NATO. Macinka přitom ani příliš neskrýval, že nejde jen o právní výklad prezidentských pravomocí. Neúspěch jednoho kandidáta přenesl do zahraniční politiky a z ministerstva zahraničí začal dělat nástroj odvety proti hlavě státu. Babiš to mohl zastavit jediným jasným rozhodnutím. Mohl Motoristům oznámit, že spor o jednoho nejmenovaného kandidáta nebude určovat, kdo zastupuje Českou republiku mezi spojenci. Neudělal to, protože silný premiér existuje hlavně v jeho nedělních videích. Před Macinkou a lidmi, jejichž hlasy potřebuje, se z velkého šéfa stává opatrný správce křehké dohody.
Babišova vláda nedrží pohromadě díky premiérově autoritě, nýbrž díky vzájemnému strachu jejích členů z toho, co by následovalo po rozpadu. ANO potřebuje SPD a Motoristy pro většinu ve Sněmovně, pro vládní důvěru, pro schvalování zákonů i pro politickou ochranu svého předsedy. Mandátový a imunitní výbor doporučil Babiše nevydat k trestnímu stíhání a opozice začala vládní sestavu označovat za koalici pro nevydávání. Andrej Babiš tentokrát o vydání nestál. Motoristé a SPD velmi dobře vědí, jakou cenu jejich hlasy mají. Premiér může na veřejnosti rozdávat úkoly, mračit se na ministry a předstírat, že vládu ovládá pevnou rukou, ale bez menších partnerů přichází o většinu i ochranný val, který mezi něj a trestní řízení postavili koaliční poslanci.
Motoristé proto Babiše nepotřebují porazit. Stačí jim připomenout, že bez nich nemá kabinet, a premiér jim znovu dovolí určovat tón vládní politiky. Turek nedostal ministerstvo, ale jeho strana získala možnost vést nekonečnou válku s prezidentem. Macinka mohl zatahovat českou diplomacii do osobního konfliktu, veřejně zpochybňovat Pavlovu roli a tlačit na jeho vyřazení z alianční delegace. Babiš místo zásahu přijal jejich příběh za svůj. Začal tvrdit, že prezident společnost rozděluje, že se chová jako opozice a že jeho účast v Ankaře poškodí Českou republiku. Menší koaliční partner si vyřizoval účty a premiér mu dělal tiskového mluvčího. To není autorita. To je politické výpalné placené z pověsti země.
Vláda se přitom snažila svůj postup prodávat jako běžné rozhodování o složení delegace. Fakta ukazují něco jiného. Babiš už 18. března oznámil, že s Pavlovou účastí na summitu nepočítá. Prezident mu 8. dubna písemně sdělil, že se aliančního jednání hodlá zúčastnit, a požádal o součinnost. Odpověď nepřišla. V květnu následoval další dopis s nabídkou kompromisu. Ani na něj kabinet formálně nereagoval. Vláda měla o delegaci rozhodnout 8. června, ale Babiš hlasování posunul na 22. června, tedy k hranici termínu nutného pro organizační zajištění cesty. Pavel přesto přišel na jednání vlády, opakoval ochotu dohodnout se a upozorňoval, že odmítnutím jeho ústavní role vznikne kompetenční spor. Kabinet jej nakonec z delegace vyřadil. Babišovi lidé potom začali tvrdit, že prezident místo politického jednání zbytečně zvolil soud.
V tom spočívá základní podvod celé vládní argumentace. Pavel se podle ANO a jeho partnerů měl domlouvat, jenže premiér mu neodpovídal. Měl hledat kompromis, ale dva konkrétní návrhy zůstaly bez formální reakce. Neměl se obracet na Ústavní soud, ačkoli vláda na poslední chvíli přijala rozhodnutí, které už jiným účinným způsobem změnit nemohl. Prezident má být podle Babišova tábora politikem dialogu, ale dialog smí vést pouze tehdy, když předem souhlasí s výsledkem určeným kabinetem. V opačném případě je konfliktní, aktivistický a údajně vedený osobními ambicemi.
Radek Vondráček tuto absurditu později povýšil na přednášku o politickém umění. Prezident je podle něj voják, a proto chce mít pravomoci pevně narýsované, zatímco politika potřebuje pružné hranice a prostor pro jednání. O tom, že Babiš na Pavlovy dopisy nereagoval, už Vondráček mluvil méně. Pružnost v podání ANO totiž neznamená, že se dvě strany pokusí najít dohodu. Znamená, že hranice se ohnou podle okamžité potřeby premiéra a druhá strana má toto ohnutí přijmout jako projev politické vyspělosti. Prezident, který požádá nezávislou instituci o výklad Ústavy, je nepružný voják. Premiér, který ignoruje korespondenci, odkládá rozhodnutí a nechá menšího koaličního partnera rozpoutat válku s Hradem, je zkušený politický matador.
Ústavní soud tento manévr překazil předběžným opatřením, jež dočasně zachovalo dlouholetou praxi a uložilo vládě, aby prezidentově účasti nebránila. Pavel svou argumentaci opřel o ústavní pravomoc zastupovat stát navenek, postavení přímo volené hlavy státu a vrchního velitele ozbrojených sil. Poukázal také na to, že čeští prezidenti reprezentovali republiku na devatenácti z dvaceti summitů NATO od vstupu země do Aliance, přičemž jedinou výjimku způsobil vážný zdravotní stav hlavy státu. Babišův kabinet se tedy nepokoušel hájit zavedené pravidlo. Pokoušel se vytvořit pravidlo nové, podle něhož prezident smí zastupovat stát pouze tehdy, když mu vláda opatří akreditaci, dopravu a souhlas. Formálně by pravomoc zůstala v Ústavě, prakticky by o jejím využití rozhodoval premiér a jeho ministři.
Po zásahu soudu měla vláda ještě poslední možnost zachovat si zbytek důstojnosti. Mohla rozhodnutí respektovat, připravit společnou cestu a spojencům ukázat, že v otázkách bezpečnosti dokáže odložit domácí spory. Místo toho Babiš oznámil, že si vláda Pavlovu přítomnost nepřeje, prezidenta v Ankaře nepotřebuje a jeho účast poškodí Českou republiku. Nepředložil důkaz, jakou škodu má způsobit přítomnost člověka, který vedl Vojenský výbor NATO a alianční prostředí zná lépe než současný premiér, ministr zahraničí i ministr obrany dohromady. Prezident Babiše vyzval, aby tvrzení doložil, nebo je stáhl. Premiér nic nedoložil. Pokračoval v posměšcích a o několik dní později se veřejně chlubil starými fotografiemi s Donaldem Trumpem, přemítal, zda si ho americký prezident pamatuje, a Pavlovu účast na jednáních vlády i Bezpečnostní rady státu popisoval jako prezidentovu neschopnost žít bez kabinetu.
Babišovi se nepodařilo prezidenta z cesty odstranit, a tak alespoň potřeboval vytvořit dojem, že Pavel jede proti zájmům země. Mechanismus je pro jeho politiku typický. Nejprve se protivníkovi přisoudí škodlivý úmysl, poté se obvinění opakuje přes stranické profily, spřátelené politiky a sociální sítě a nakonec se s ním zachází jako s obecně známou skutečností. Důkaz není potřeba, protože publikum už dostalo správnou emoci. Prezident se necpe na summit proto, že vykonává ústavní funkci a pokračuje v dlouholeté praxi. Cpe se tam kvůli kampani. Netrvá na své účasti kvůli roli hlavy státu. Dělá naschvál vládě. Neobrací se na soud kvůli sporu o pravomoc. Snaží se poškodit premiéra. Každý Pavlův krok se vyloží jako osobní útok, zatímco každý útok vlády se vydává za legitimní výkon politické moci.
Do této práce se s chutí zapojila Liga užitečných Babišových, tedy lidé, kteří dokážou každou předsedovu křivdu převést do ještě hloupějšího statusu, koláže nebo televizního výroku. Berenika Peštová sdílela obrázky prezidenta odhazovaného i s křeslem a doplňovala premiérovy výpady vlastními útoky. Radek Vondráček vysvětloval, že voják nechápe pružnost politiky. Jiní straníci opakovali, že Pavel rozděluje společnost, poslouchá poradce, supluje opozici nebo se připravuje na další volby. Denis Doksanský a další snaživci vyráběli z prezidenta terč infantilní obrazové propagandy, v níž se argument nahrazuje šklebem a ústavní spor obrázkem určeným pro stranické publikum.
Tito lidé nehájí Babišovu politiku, protože žádná souvislá politika ve sporu s Hradem neexistuje. Hnutí ANO jednou tvrdí, že se mají ústavní představitelé domlouvat, podruhé omlouvá premiéra, který neodpovídá. Jednou zdůrazňuje respekt k institucím, podruhé nechává koaliční partnery mluvit o ústavním puči. Jednou se dovolává tradic, podruhé chce změnit praxi respektovanou předchozími prezidenty i vládami. Liga pouze hlídá, kdo je v daný den označen za nepřítele. Včera to byl Fiala, dnes Pavel, zítra soudce, novinář nebo koaliční politik, který by si dovolil vzít Babišovy řeči o řízení vlády vážně.
Odměnou za tuto oddanost nejsou jen lajky předsedy. Jsou jí místa na kandidátkách, mandáty, funkce a přístup k moci. Babiš nepotřebuje lidi, kteří mu řeknou, že osobní vendeta Motoristů poškozuje vládu, že útoky na Ústavní soud jsou nebezpečné nebo že označit prezidentovu přítomnost na summitu NATO za škodu pro republiku je výrok hodný politického zoufalce. Potřebuje ozvěnu, která každou jeho větu zesílí, zbaví ji posledních zbytků pochybností a pošle ji mezi publikum jako další důkaz údajného spiknutí proti předsedovi. Hnutí ANO je v tomto ohledu dokonale uspořádané. Směr útoku určí Babiš a podřízení se předhánějí, kdo protivníkovi nasadí hloupější čepici.
Největší absurditou je, že právě Babiš obviňuje Pavla z rozdělování společnosti. Premiér stojí v čele uskupení, jehož komunikační metoda potřebuje nepřátelský tábor stejně nutně jako motor palivo. Bez nepřítele by ANO muselo lidem vysvětlovat, proč se spojilo s SPD a Motoristy, proč jim rozdalo významné funkce, proč toleruje proruské řeči vlastních koaličních poslanců, proč nechalo ministra zahraničí udělat z osobní msty státní politiku a proč se parlamentní většina změnila v ochranný štít premiéra před trestním řízením. S nepřítelem je všechno snazší. Každé selhání se stane sabotáží, každá otázka útokem a každá instituce překážkou vůle lidu, kterou náhodou ztělesňuje Andrej Babiš.
Prezident se pro tuto roli hodí lépe než Fiala. Má vlastní přímý mandát, vysokou veřejnou autoritu a bezpečnostní zkušenost, kterou nelze snadno zpochybnit bez toho, aby se útočník zesměšnil. Nelze ho vyhodit z koalice, odebrat mu poslanecké místo ani mu pohrozit koncem ministerské kariéry. Když se Pavel postaví Babišovi, nedělá to jako předseda opoziční strany usilující o jeho funkci. Dělá to jako ústavní činitel, který má vlastní pravomoci a odpovědnost. Pro premiéra zvyklého zaměňovat stát za hierarchii své politické firmy je takový člověk nesnesitelný. Nemůže mu dávat pokyny, a proto ho musí před svým publikem zbavit legitimity.
Motoristé do tohoto konfliktu přinesli pomstu za Turka, SPD proruský pach a ochotu zpochybňovat Pavlovu bezpečnostní orientaci, ANO poskytlo stranickou mašinerii a premiérský úřad. Výsledkem je vláda, která se před klíčovým aliančním summitem nehádala o to, jak nejlépe prosazovat české zájmy, ale o to, jak zabránit prezidentovi, aby tam české zájmy prosazoval také. Kabinet, jenž má vysvětlovat spojencům obranné výdaje, podporu Ukrajiny a vlastní důvěryhodnost, věnoval týdny organizačnímu podrazu proti bývalému předsedovi Vojenského výboru NATO. Když podraz zastavil soud, premiér prohlásil, že prezident svou přítomností poškodí republiku.
Česká republika tím nedostala rozhodného předsedu vlády, který chrání její postavení. Dostala politika, který dovolil menšímu koaličnímu partnerovi převést zhrzenost z jednoho ministerského křesla do zahraniční a bezpečnostní politiky. Babiš mohl Macinkovu válku ukončit, ale neudělal to, protože bez Motoristů je jeho většina méně jistá a jeho ochrana před soudem slabší. Mohl odmítnout Okamurovo proruské okolí, ale potřebuje hlasy SPD. Mohl zastavit vlastní straníky, když z ústavního sporu vyráběli infantilní propagandu, ale jejich útoky mu vyhovují. Premiérova slabost se tak vydává za rozhodnost a závislost na koaličních partnerech za schopnost řídit stát.
V zahraničí ovšem podobné divadlo nikdo nemusí číst podle domácího stranického scénáře. Vidí zemi, jejíž vláda se nedokáže shodnout s vlastní hlavou státu ani na složení delegace. Sladují premiéra, který veřejně útočí na člověka s výraznou alianční zkušeností, ministra zahraničí posedlého sporem kvůli nejmenovanému stranickému kolegovi a ministra obrany, jehož postoje k podpoře Ukrajiny neumí jasně vysvětlit ani poslanci strany, která ho nominovala. Česko se nemusí stát outsiderem NATO nebo Evropské unie jedním dramatickým odchodem. Stačí, když se bude dostatečně dlouho chovat jako nespolehlivý partner, jehož zahraniční politika se mění podle domácích uražeností, koaličních obchodů a osobních potřeb premiéra.
Babiš svou vládu sestavil s lidmi, kteří ho drží u moci, chrání ve Sněmovně a za své hlasy požadují možnost prosazovat vlastní války. Motoristé chtějí odvetu za Turka, SPD chce prostor pro svou protizápadní politiku a ANO chce vládu, funkce a bezpečí pro předsedu. Jediným skutečným pojivem není program, ale strach z pádu. Babiš se bojí ztráty většiny, partneři ztráty funkcí a celá koalice situace, v níž by už nemohla za své chyby ukazovat na někoho jiného.
